IV.ÚS 2577/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2577/23 ze dne 19. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASTON - služby v ekologii, s. r. o., sídlem Novomlýnská 1373/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 1 Afs 163/2022-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 14 Af 26/2020-35, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. dubna 2020 č. j. 16369/20/5100-41456-711929, a rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 7917614/19/2001-52525-107795, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 a 78 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v lednu 2016 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období leden 2013 až červenec 2015, na jejímž základě Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") vydal dodatečné platební výměry, kterými doměřil stěžovatelce za uvedené zdaňovací období daň z přidané hodnoty v celkové výši 23 524 667 Kč a penále 4 704 933 Kč. Stěžovatelka v následujících měsících uhradila na DPH správci daně celkově 21 800 000 Kč. Odvolací finanční ředitelství následně všechny dodatečné platební výměry zrušilo a zastavilo řízení z důvodu prekluze práva doměřit daň. Stěžovatelka dne 11. 9. 2019 požádala správce daně, o převedení části přeplatku vzniklého v důsledku zrušení dodatečných platebních výměrů z výše uvedených úhrad na zálohu na daň z příjmu fyzických osob, o vrácení jeho zbývající části a o úrok z neoprávněného jednání správce daně. Správce daně převedl přeplatek, jak stěžovatelka požadovala, a jeho zbývající část vrátil stěžovatelce. Vydal v této souvislosti rozhodnutí o přeplatku ze dne 14. 11. 2019 č. j. 7912926/19/2001-52525-107795 a vyrozumění o převedení přeplatku ze dne 19. 11. 2019 č. j. 7912551/19/2001-52525-107795. Napadeným rozhodnutím pak rozhodl o žádosti stěžovatelky o úrok za neoprávněné zadržování zaplacené částky tak, že jej nepřiznal. Správce daně odůvodnil toto rozhodnutí tím, že s ohledem na stěžovatelkou podané odvolání, kterému bylo plně vyhověno, nedošlo k nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů, a tudíž ani ke splatnosti doměřené daně. 3. Proti uvedenému rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo a napadené rozhodnutí správce daně potvrdilo s odůvodněním, že pravidlo, podle něhož podané odvolání nemá odkladný účinek, se uplatní pouze v případech, kdy zákonné ustanovení týkající se konkrétního rozhodnutí při správě daní zcela mlčí o odkladném účinku odvolání podaného proti takovému rozhodnutí. Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť § 143 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád"), stanoví, že je-li doměřená daň vyšší než daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru, ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň doměřená z moci úřední. Takový den splatnosti doměřené daně v posuzované věci tedy vůbec nenastal. 4. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 9. 2018 č. j. 9 Afs 192/2017-37), která připouští, že právní úprava u dodatečně doměřené daně může být pro daňové subjekty matoucí, neboť na jedné straně platí, že podané odvolání nemá odkladný účinek, na straně druhé však daňový řád stanoví splatnost doměřené daně ve lhůtě 15 dní od právní moci rozhodnutí. Za situace, kdy je splatnost daně navázána na nabytí právní moci rozhodnutí a zároveň v důsledku podaného odvolání rozhodnutí nenabývá právní moci, je podle Nejvyššího správního soudu situace v podstatě shodná, jako kdyby podané odvolání odkladný účinek mělo. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 Afs 141/2020-33. Městský soud proto dovodil, že uhradila-li stěžovatelka část vyměřené daně na základě nepravomocných platebních výměrů, které byly posléze odvolacím orgánem zrušeny, učinila tak v době, kdy daň nebyla splatná. To je ale podmínka pro vznik nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, setrval na již dříve vysloveném názoru, že odvolání proti rozhodnutí správce daně obecně nemá odkladný účinek, nicméně speciální úprava dodatečných platebních výměrů odkládá dílčí právní účinky těchto rozhodnutí (konkrétně povinnost uhradit částku, o kterou daň doměřená převyšuje daň tvrzenou, nikoli však povinnost uhradit částku daně tvrzenou daňovým subjektem, ta je nadále splatná). V posuzované věci stěžovatelka daň dodatečně vůbec netvrdila, daň byla vyměřena z moci úřední, a proto výše uvedené platí pro celou částku doměřené daně. Dodatečné platební výměry tedy nikdy nenabyly právní moci a stěžovatelce nevznikla povinnost na jejich základě plnit, správci daně naopak nevznikla povinnost stěžovatelčiny náklady s úhradou nesplatné daně kompenzovat. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uvádí, že správce daně porušil svou úřední povinnost přihlížet k prekluzi práva doměřit daň, které si musel být vědom a na kterou byl stěžovatelkou opakovaně upozorněn. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupovala v souladu s daňovým řádem, když doměřenou daň a penále uhradila v souladu s poučením o vyloučení odkladného účinku odvolání uvedeným v dodatečných platebních výměrech. Stěžovatelka nadto žádala o posečkání daně, které správce daně zamítl, aniž by se v odůvodnění zamítnutí žádosti zmínil o tom, že žádosti nelze vyhovět, protože daň není splatná. V důsledku postupu správce daně došlo podle stěžovatelky také k výrazné komplikaci při uplatnění práva na opravné prostředky, neboť stěžovatelka byla nucena volit mezi tím, zdali podá odvolání, bude ignorovat výzvu k placení doměřené daně a bude v případě neúspěchu odvolání riskovat placení vysokého příslušenství a penále, a tím, že se vzdá práva na odvolání a zaplatí doměřenou daň jen proto, aby se dluh dále nezvyšoval. Podle stěžovatelky jednání daňových orgánů představuje porušení základních zásad správy daní a fakticky navádí daňové subjekty k tomu, aby po ukončení daňové kontroly, jejímž výsledkem je doměřená daň, v případě využití řádného opravného prostředku dodatečné platební výměry ignorovaly navzdory poučení, že odvolání nemá odkladný účinek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, ne