IV.ÚS 2578/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2578/19 ze dne 31. 3. 2020 N 57/99 SbNU 165 Ústavně konformní výklad § 2959 občanského zákoníku (peněžitá náhrada újmy pozůstalých)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. F., 2) M. F., 3) J. F. a 4) nezletilé J. K., zastoupených Mgr. et Mgr. Martinem Langpaulem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3463/2018-270 ze dne 24. 4. 2019, Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 467/2017-240 ze dne 23. 5. 2018 a Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 11 C 209/2015-141 ze dne 19. 10. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelé jsou pozůstalí po V. K. a Z. F., kteří v červenci 2014 tragicky zahynuli při dopravní nehodě způsobené třetí osobou. Zesnulá Z. F. je dcerou stěžovatelů 1) a 2), sestrou stěžovatelky 3) a matkou nezletilé stěžovatelky 4), jejímž otcem je zesnulý V. K. Vozidlo viníka dopravní nehody bylo v rozhodném okamžiku pojištěno u společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna"), proti které stěžovatelé v řízení před obecnými soudy uplatnili přímý nárok na pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "o. z." nebo "nový občanský zákoník"). Požadovány byly částky 6 milionů Kč pro stěžovatele 1) a stěžovatelku 3), 8 milionů Kč pro stěžovatelku 2) a 13 milionů Kč pro nezletilou stěžovatelku 4). 2. Žalovaná pojišťovna v průběhu nalézacího řízení v návaznosti na ukončení vlastního šetření škodní události, závislého na výsledku trestního řízení vedeného proti viníku dopravní nehody, částečně plnila peněžitou náhradu za utrpěnou újmu - po 750 000 Kč stěžovatelům 1) a 2) za ztrátu dcery, 500 000 Kč stěžovatelce 3) za ztrátu sestry a 2 400 000 Kč nezletilé stěžovatelce 4) za ztrátu obou rodičů. Pojišťovna vyhodnotila určenou výši vyplacených plnění jako spravedlivou a souladnou s principem proporcionality; u nezletilé stěžovatelky 4) ještě s přihlédnutím ke skutečnosti, že v adhezním řízení jí byla přiznána náhrada za duševní útrapy ve výši 1 200 000 Kč. 3. Stěžovatelé vzali s ohledem na dobrovolné plnění pojišťovny žalobu zčásti zpět a řízení bylo následně částečně zastaveno. Ke dni vyhlášení napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") tak byly předmětem řízení částky zbývající po odečtení dobrovolného plnění poskytnutého stěžovatelům pojišťovnou: 5 250 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 1), 7 250 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 2), 5 500 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 3) a 10 600 000 Kč s příslušenstvím pro nezletilou stěžovatelku 4). 4. Po částečném zastavení řízení byla žaloba stěžovatelů napadeným rozsudkem nalézacího soudu v plném rozsahu zamítnuta. Nalézací soud vyšel z judikatury dostupné v době jeho rozhodování, tj. ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545) a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1402/2015-97 ze dne 12. 4. 2016. Východiska svého posouzení shrnul takto: 1. nový občanský zákoník především zavedl komplexní úpravu odčinění pozůstalých za duševní útrapy - odstranil dvoukolejnost nároků podle § 444 odst. 3 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") a odstranil nedůvodnou diskriminaci některých blízkých osob (sourozenců); 2. nenastala žádná změna poměrů (společenských ani právních), která by odůvodňovala diskontinuitu rozhodovací praxe a skokový nárůst finančního odškodňování; 3. za základ pro stanovení výše peněžité náhrady za duševní útrapy je proto možné vzít částku 240 000 Kč, valorizovanou o míru inflace, tedy částku 252 000 Kč; 4. daný základ je možné podle kritérií vymezených nálezem sp. zn. I. ÚS 2844/14 pro každého jednotlivého pozůstalého přiměřeně zvýšit, nebo i snížit. 5. Po vymezení uvedených kritérií dospěl nalézací soud k závěru, že vzhledem k intenzitě vzájemných citových vazeb, jdoucích nad rámec běžných vztahů, je náhradou odpovídající zásadám slušnosti ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2) jako rodičům zesnulé částka 500 000 Kč pro každého (pojišťovna uhradila každému 750 000 Kč), ke stěžovatelce 3) jako sestře zesnulé částka 252 000 Kč (pojišťovna uhradila 500 000 Kč) a konečně ve vztahu k nezletilé stěžovatelce 4) jako dceři obou zesnulých částka 1 250 000 Kč (pojišťovna uhradila 2 400 000 Kč). Podle názoru nalézacího soudu byla pozůstalým stěžovatelům pojišťovnou poskytnuta vyšší náhrada, než jaká by jim byla v soudním řízení přiznána, a žalobu proto v celém rozsahu, zbývajícím po částečném zastavení řízení, zamítl jako nedůvodnou. 6. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu k odvolání stěžovatelů v meritu potvrdil jako věcně správný a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se pouze se závěrem nalézacího soudu, že částky odpovídající § 2959 o. z. a principu proporcionality jsou nižší než vyplacené pojišťovnou; za adekvátně určenou výši finanční náhrady označil právě částky vyplacené stěžovatelům dobrovolně v průběhu řízení. Nalézací soud podle něj zvolil pro určení výše náhrady neodpovídající základ, neboť i podle judikatury Nejvyššího soudu (citovaný rozsudek č. j. 4 Tdo 1402/2015-97) je za něj třeba považovat rozpětí 240 000 Kč až 500 000 Kč. Odvolacími námitkami, které byly řádně vypořádány již nalézacím soudem, stěžovatelé podle odvolacího soudu bez argumentačního potenciálu pouze polemizovali se závěry nalézacího soudu; přesto je svými slovy rovněž obsáhle vypořádal, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku (zejména body 12-32) - jeho obsah je stěžovatelům znám, a není jej proto třeba znovu reprodukovat. 7. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") shledal přípustným pouze dovolání stěžovatelky 3) - sestry zesnulé, které napadeným rozsudkem meritorně zamítl; zbývající dovolání stěžovatelů 1), 2) a 4) odmítl pro nepřípustnost, neboť jimi nastolená otázka přiměřené výše peněžité náhrady za duševní útrapy při usmrcení osoby blízké podle § 2959 o. z. již byla dovolacím soudem v mezidobí vyřešena (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 894/2018-239 ze dne 19. 9. 2018). Dovolací soud v napadeném rozsudku shrnul závěry rozsudku č. j. 25 Cdo 894/2018-239 a dospěl k závěru, že odvolací soud se od rozhodovací praxe neodchýlil; stěžovatelům nebyla přiznána nepřiměřeně nízká náhrada. 8. Jedinou dosud neřešenou otázkou bylo podle Nejvyššího soudu stanovení přiměřené výše finanční náhrady za duševní útrapy sourozence jako další osoby blízké (§ 22 odst. 1 o. z.); vyšel ze závěrů citovaného rozsudku č. j. 25 Cdo 894/2018-239 a shledal, že tam stanoveného základu (pro nejbližší osoby) může sourozenec dosáhnout, jsou-li sourozenecké vztahy intenzivnější povahy. Částku vyplacenou stěžovatelce 3) proto hodnotil jako přiměřenou a žádné pochybení odvolacímu soudu nevytkl. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé se napadenými rozsudky cítí být zkráceni na svých právech zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že inkasované náhrady odpovídají testu proporcionality, který podle stěžovatelů nebyl proveden řádně; vycházejí přitom, stejně jako rozhodující soudy, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545). 10. Nalézací soud podle stěžovatelů neprovedl řádné srovnání s výší přiznávaného odškodnění v jiných obdobných věcech, v důsledku čehož byli stěžovatelé připraveni o možnou obranu v rámci podaného odvolání. Absence testu proporcionality činí podle stěžovatelů rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelným; jeho právní závěry jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Učinila-li žalovaná pojišťovna žalobní tvrzení nespornými, znemožnila další dokazování (zejména účastnickou výpovědí), a připravila tak stěžovatele o lepší postavení v řízení; podle přesvědčení stěžovatelů postupovala pojišťovna účelově a nemravně. Nalézací soud v této souvislosti nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a neupozornil stěžovatele, že neunášejí břemena tvrzení a důkazu k prokázání svého nároku v požadované výši, čímž své rozhodnutí učinil pro stěžovatele nepředvídatelným. Stěžovatelé dále nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, podle kterého jim po právu náležela nižší náhrada, než jakou vyplatila pojišťovna; zpochybňují rovn