IV.ÚS 2578/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2578/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Ferdinanda Thurn-Taxis a Isabelly Harnierové, zastoupených JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 28 Cdo 982/2020-309, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu tvrdíce, že jím byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2019 č. j. 14 C 61/2000-260 zamítl žalobu o náhradu za živý a mrtvý inventář, jíž se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníku zaplacení částky 144 589,90 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka částky 89 304,95 Kč s příslušenstvím. Okresní soud zjistil, že původní žalobci, kteří v průběhu řízení zemřeli a jejichž právními nástupci jsou stěžovatelé, byli oprávněnými osobami, jejichž půda a stavby náležející k pile a ke dvoru v O. přešly na stát na základě zápisu ze dne 22. 10. 1948 bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 18. 11. 1997 č. j. 608/97 určilo, že vedlejší účastník je osobou povinnou k poskytnutí náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář mimo jiné náležející k pile v O. a ke dvoru v O. a V. V takovém případě mohli stěžovatelé podle § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žádat náhradu v penězích za odňatý živý a mrtvý inventář. Mrtvým a živým inventářem podle § 20 zákona o půdě je jen ten inventář, který bezprostředně slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, jak vyložil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1657/97. Okresní soud se proto zabýval posouzením, zda inventář, za nějž je požadována náhrada, sloužil zemědělské nebo lesnické výrobě, a protože shledal, že nesloužil lesnické výrobě, nýbrž k zajištění pilařského provozu, žalobu zamítl. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2019 č. j. 25 Cdo 254/2019-294 potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář, rozhodne Ministerstvo zemědělství ve správním řízení, která z nástupnických organizací je povinnou osobou. Takovým rozhodnutím bylo rozhodnutí ze dne 18. 11. 1997 č. j. 608/97, které jako povinnou osobu označilo vedlejšího účastníka. Krajský soud zdůraznil, že v kompetenci Ministerstva zemědělství je jen určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady. Rozhodnutí ministerstva je závazné jen v určení povinné osoby, nikoli pro posouzení oprávněnosti nároku na náhradu. Nárok na náhradu za inventář je samostatným nárokem a není vázán na nároky na vydání nemovitostí podle § 6 odst. 1 zákona o půdě. Právo na vydání všech movitých věcí zákon o půdě neupravuje. Podle § 20 daného zákona se vydává jen inventář, který přímo sloužil zemědělské nebo lesnické výrobě. Bývalé zařízení pily včetně zařízení bytového k bezprostřednímu zajištění lesní výroby nesloužilo, proto nešlo o inventář, za který by bylo možno poskytnout náhradu podle § 20 zákona o půdě. 4. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelů rozsudkem napadeným ústavní stížností. Shledal, že v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka vázanosti soudu rozhodnutím Ministerstva zemědělství podle § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení s § 20 zákona o půdě. Uvedl, že úlohou ministerstva je vytvořit oprávněným osobám snazší procesní situaci pro uplatnění nároku tím, že určí subjekt, s nímž má být o náhradě jednáno. V pravomoci Ministerstva zemědělství je jen určení povinné osoby, nikoli rozhodnutí, zda se náhrada přiznává nebo nepřiznává, to náleží do pravomoci soudů. Podle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), soud vychází z rozhodnutí ministerstva jen v otázce určení povinné osoby. Nejvyšší soud dále zmínil, že v dovolacím řízení nelze úspěšně zpochybnit skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení, proto nemohl přehodnocovat skutkový závěr okresního soudu a krajského soudu, že nešlo o inventář bezprostředně sloužící k zajištění provozu zemědělské či lesní výroby. Po právní stránce přitom soudy vyšly z přiléhavého závěru, že mrtvým a živým inventářem ve smyslu § 20 zákona o půdě je jen ten inventář, který bezprostředně slouží k zajištění provozu zemědělské či lesní výroby. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1948 č. j. 31401/48-IX/R-12 a na něj navazujícího zápisu o předání vyplývá, že Ministerstvo zemědělství odňatý majetek posoudilo jako majetek zemědělský, rybniční a lesní. Ze záznamu ze dne 7. 12. 1948 podle stěžovatelů vyplývá, že s převzatým majetkem nebyl převzat žádný průmyslový závod. Stěžovatelé tvrdí, že okresní soud touto listinou provedl důkaz, její význam však ignoroval. Namítají tak vadu v podobě opomenutého důkazu. Podle rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 1995 č. j. PÚ 1178/95-203 nebyly právním předchůdcům stěžovatelů vydány nemovitosti v katastrálním území O. s tím, že za budovy jim náleží náhrada. Na základě uvedených rozhodnutí stěžovatelé legitimně očekávali, že za odňatý majetek bude poskytnuta náhrada, což se z velké části též naplnilo ovšem s výjimkou inventáře, který byl odňat spolu s pilou v O. Mrtvý inventář pily O. tvořilo zařízení na zpracování dřeva (rámová pila, cirkulárky, brus na pily, listy do rámové pily, obloukové a ruční pily, sekery, ruční řezačky a raznice - číslovačka) a dopravní zařízení pro svoz dřeva (vozíky, lokomobila, saně na odvoz dříví, žebřinové vozy, kolejky u katru). Uvedené věci podle názoru stěžovatelů sloužily k zajištění lesní výroby. 6. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud nepostupoval podle § 135 odst. 2 o. s. ř., neboť nevycházel ze správních rozhodnutí zmíněných v bodě 5. a na ně navazujících listin. Se závěry těchto rozhodnutí se z hlediska restitučního zákonodárství nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelé spatřují též v absenci vymezení kritérií, podle nichž se inventář dělí na inventář bezprostředně související se zemědělskou či lesnickou výrobou a na ostatní inventář. Porušení zásady ex favore restitutionis (výkladu ve prospěch restitucí) stěžovatelé spatřují ve způsobu, jakým byl z odňatého majetku vyjmut integrální celek, za nějž soudy náhradu nepřiznaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují námitky proti zjištění skutkového stavu. Tvrdí, že j