IV.ÚS 258/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 258/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Motejzíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 33 Cdo 3420/2019-614, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2019 č. j. 61 Co 236/2018-558 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. června 2018 č. j. 19 C 188/2016-486, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ZETEN spol. s. r. o., sídlem Husova 276, Blovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 6. 2018 č. j. 19 C 188/2016-486 (dále jen "okresní soud") byla výrokem I. zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 825 626 Kč s příslušenstvím a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala slevu z kupní ceny v důsledku skryté vady předmětu koupě a nárok na náhradu škody spočívající v ceně bouracích prací předmětné nemovitosti - seníku. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli nevznikl nárok z titulu odpovědnosti za vady podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť ke dni zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí na předmětu koupě neexistovala právní ani faktická skrytá vada, která by vedla k vydání rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby v roce 2016. Stěžovatel se tak nemůže úspěšně domáhat slevy z kupní ceny, ani náhrady škody vzniklé vadným plněním, neboť nároků vyplývajících ze závazků z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Následně okresní soud posuzoval oba nároky z titulu odpovědnosti za škodu, vzniklé tvrzeným protiprávním jednáním vedlejší účastnice, přičemž dospěl k závěru, že její protiprávní jednání lze spatřovat v porušení povinnosti stanovené v § 154 stavebního zákona, neboť o porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 občanského zákoníku lze uvažovat v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, když ještě jako vlastnice víceméně neřešila havarijní stav seníku po požáru, neprováděla práce, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. K tvrzené škodě mělo dojít tak, že poslední vlastník nemovitostí - Farma Oselce a. s. požadovala dorovnání rozdílu hodnoty nepeněžitého vkladu po vkladateli Č. M. ml. ve výši hodnoty stavby dle dodatku znaleckého posudku a náhradu škody ve výši nákladů vydaných na jeho odstranění. Okresní soud má za to, že i přestože vedlejší účastnice porušila povinnosti vlastníka stavby stanovené stavebním zákonem, nebylo toto její jednání tou zásadní příčinou, bez které by ke zbourání seníku nedošlo. Vedlejší účastnice převedla své vlastnické právo, mimo jiné k předmětnému seníku, v době, kdy ještě nenastaly okolnosti vedoucí k demolici stavby, v důsledku které vznikla stěžovateli tvrzená škoda. K vydání rozhodnutí o odstranění stavby došlo pro závadný stav budovy z důvodů pasivity vlastníka - stěžovatele, jakož i právních nástupců. Soud proto neshledal zásadní a hlavní příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním vedlejší účastnice, a tedy i její odpovědnost za škodu vzniklou stěžovateli. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 61 Co 236/2018-558 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.)a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelem uplatněný nárok z titulu odpovědnosti za vady prodané věci nebyl dán. Stavba seníku, jako nepodstatná a okrajová část souboru převáděných nemovitostí, nevykazovala v době prodeje skrytou faktickou ani právní vadu. Faktický (havarijní stavebně-technický) stav seníku byl stěžovateli i jeho právním nástupcům z prohlídky nemovitosti znám. Při vědomí zásadního vyhoření stavby - seníku, jestliže stěžovatel nevěnoval náležitou pozornost jejímu stavebně-technickému stavu, který byl zjevný, a kupní smlouvu uzavřel, dal tím najevo, že tento stav nemá pro něho z hlediska využití stavby (zřízení zimoviště pro dobytek, po zajištění přívodu vody) zásadní význam a přijímá jej. Bylo na stěžovateli, aby vykázal vyšší míru opatrnosti, především s ohledem na jeho vědomost o zásadním vyhoření budovy seníku, a opatřil si další informace o stavbě a jejím závadovém stavebně-technickém stavu, zejména z hlediska statiky. Neučinil-li tak, akceptoval tento stav nemovitosti. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2011 o odstranění části stavby (v němž byla vlastníku uložena povinnost podat ve lhůtě dvou let od nabytí právní moci žádost o stavební povolení na dostavbu budovy seníku nebo žádost o odstranění zbylé části stavby) nebyla založena k době uzavření kupní smlouvy právní vada převáděné stavby, protože stěžovatel k ní nabyl plné vlastnické právo v rozsahu, v jakém dosud svědčilo prodávajícímu, tj. stěžovatel získal k předmětu smlouvy práva v takovém rozsahu a kvalitě, jaká vyplývala ze smlouvy účastníků. Pokud jde o nárok z titulu odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 a § 415 občanského zákoníku, krajský soud dovodil, že škoda vzniklá odstraněním (demolicí) seníku nebyla způsobena v příčinné souvislosti (časové a věcné) s protiprávním jednáním vedlejší účastnice jako prodávající, která neposkytla stěžovateli informace o stavu a vlastnostech převáděné věci (konkrétně o rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2011 o odstranění části stavby), nýbrž k ní došlo pro nečinnost stěžovatele a jeho právních nástupců při potřebě řešení havarijního stavu seníku, který se zásadně zhoršil po převodu vlastnictví na stěžovatele, resp. v době do vydání rozhodnutí na odstranění stavby. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel, ani jeho právní nástupci, neučinili nic pro řešení stavu stavby. 4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti brojí proti právnímu hodnocení obecných soudů. Krajský soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 33 Cdo 5726/2015 dovodil, že zatajením rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2011 vedlejší účastnicí nebyla založena právní vada předmětu koupě, neboť stěžovatel nabyl vlastnické právo v rozsahu, v jakém doposud svědčilo prodávající. Stěžovatel a jeho právní nástupci sice vlastnické právo k budově bývalého seníku původně nabyli, ale následně jej poslední z vlastníků proti své vůli pozbyl, když na základě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 1. 2016 byl nucen budovu odstranit. Stěžovatel tak nezískal k předmětu plnění právní postavení v takovém rozsahu a takového obsahu, jaké měl podle kupní smlouvy nabýt. 6. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že právně závadným stavem bylo až pozbytí vlastnictví budovy bývalého seníku demolicí stavby na základě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 1. 2016 o odstranění stavby, a nikoli rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2011. Tím krajský soud opět nesprávně a v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2991/2013 hodnotil právní otázku, zda rozhodnutí stavebního úřadu z 1. 6. 2011 představovalo právní vadu. 7. Za vadný považuje i právní závěr krajského soudu o nedostatku příčinné souvislosti, neboť jej krajský soud nesprávně právně posoudil. Závěr, že stěžovatel jako vlastník budovy bývalého seníku mohl zamezit jejímu odstranění, je nesprávný, neboť stěžovatel ani jeho právní nástupci žádné opatření k zachování stavby již učinit nemohli, protože uplynula lhůta stanovená v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2011. Jejich nečinnost tak nemohla být posouzena jako příčina odstranění stavby, nýbrž pouze jako důsledek zatajení existence rozhodnutí z 1. 6. 2011 vedlejší účastnicí a marného uplynutí tímto rozhodnutím stanovené lhůty. Krajský soud tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.