IV.ÚS 258/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 258/22 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Areál Zákolany s. r. o., sídlem Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021 sp. zn. 9 To 66/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, ze dne 12. srpna 2021 č. j. NCOZ-1120-237/TČ-2021-412301-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní (dále jen "policie"), byly podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěny v něm blíže označené nemovitosti v katastrálních územích Trněný Újezd u Zákolan a Koleč ve vlastnictví stěžovatelky s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti. 3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení policie zrušeno a bylo nově rozhodnuto tak, že se podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištují v něm blíže označené nemovitosti, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je náhradní hodnotou k výnosu z trestné činnosti ve výši 12 171 523 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka považuje za podstatné, že již dříve policie v trestním řízení při prohlídce jejích nebytových prostor a prostor dalších osob zabrala rozsáhlý soubor movitého majetku - strojů, přístrojů a speciálních elektrických součástek hradlových polí FPGA. Hodnota tohoto majetku by měla činit mnoho milionů korun, což potvrzují různé kontroly v minulosti. Zabraný majetek byl pořízen za účasti dotačních prostředků Evropské unie a České republiky. Investice do technologií v určité výši byla podmínkou pro vyplacení příslušné dotace. Dle příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání se má šetřená trestná činnost týkat právě neoprávněného čerpání takovýchto dotací. 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že je-li na pořízení technologie poskytnuta dotace, měla by být v případě neoprávněnosti jejího čerpání tato technologie i primárním výnosem z trestné činnosti. Tento movitý majetek tedy mohl a měl být zajištěn. To se však nestalo. Nebyly tak naplněny podmínky podle § 79g trestního řádu, ze kterého plyne, že institut zajištění tzv. náhradní hodnoty lze využít pouze tehdy, nelze-li zajistit majetkové hodnoty primárního výnosu z trestné činnosti. Teprve pokud by hodnota zajištěného primárního výnosu nedosahovala hodnoty škody, bylo by možno přistoupit k zajištění náhradní hodnoty. Policie namísto toho nejprve zabrala primární výnos, ovšem dosud jej nezajistila, a tím vytvořila dojem, že nelze zajistit žádnou hodnotu primárního výnosu z trestné činnosti. Přitom proti nevydanému usnesení o zajištění se nelze bránit. Následně byl zajištěn nemovitý majetek rozhodnutími napadenými ústavní stížností. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že co se týče usnesení policie, to bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu, a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. 7. Ke zbývající části návrhu, směřující proti usnesení vrchního soudu, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. 9. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. 11. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská prá