IV.ÚS 2581/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2581/24 ze dne 16. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2024 č. j. 14 To 200/2024-205 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. května 2024 č. j. 1 PP 13/2023-169, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 40 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání 17 let. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel pro podmíněné propuštění splnil podmínku časovou, když vykonal více než dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody a od posledního zamítavého rozhodnutí o jeho návrhu na podmíněné propuštění uplynula lhůta šesti měsíců. Stěžovatel však podle okresního soudu nesplňuje podmínku druhou, jelikož má trvalou poruchu osobnosti s výrazně negativními vlastnostmi, pro své podmíněné propuštění je schopen učinit a slíbit cokoli, avšak sám o své vlastní vůli neučinil za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody vůči poškozené žádný projev lítosti nebo dobré vůle. Okresní soud zdůraznil, že je třeba mít stále na paměti, za jakou trestnou činnost je stěžovatel ve vězení. Stěžovatel se pokusil velice brutálním způsobem, zřejmě promyšleně, nikoli v afektu, zavraždit svou bývalou družku, kdy vyčkával, než zemře, k čemuž naštěstí nedošlo. Poškozená je v důsledku jednání stěžovatele plně invalidní. Postoj stěžovatele k jím spáchané trestné činnosti potvrzují i zjištění znalkyně, že stěžovatel přijímá jen částečně odpovědnost za spáchaný zločin a vnímá velmi výraznou spoluvinu poškozené. Okresní soud konstatoval, že nebyla splněna ani třetí podmínka, neboť podle znaleckého posudku, vzhledem k osobnostní struktuře posuzovaného, existuje i do budoucnosti riziko jeho nepředvídané reaktivity; riziko recidivy je příliš vysoké. 3. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění zejména zdůraznil, že okresní soud při posuzování stěžovatelova návrhu vycházel ze závěrů znalkyně, v řízení ji vyslechl a též osobně vyslechl stěžovatele. Se závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil. Byť stěžovatel vykonal potřebnou část uloženého trestu odnětí svobody, není splněna podmínka polepšení a není pozitivní prognóza vedení řádného života. V této souvislosti krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel se řídil odůvodněními rozhodnutí, která byla vydána v řízení o jeho prvním návrhu na podmíněné propuštění, získal nespočet odměn, má kladné hodnocení věznice a nadstandardním způsobem si zajistil podmínky pro vedení života na svobodě, což je nutno hodnotit v kontextu toho, že stěžovatel je inteligentní a v životě na svobodě je sociálně ukotven, proto se mu tyto podmínky daří plnit snadněji, než ostatním odsouzeným. Na druhou stranu nebylo v řízení prokázáno, že by se stěžovatel dostatečně změnil, a to vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu. Stěžovatel i nadále přenáší velkou část viny za to, co se stalo, na poškozenou. Omluvu jí zaslanou se ani nepokusil formulovat sám. O jeho nedostatečné lítosti nad tím co se stalo, vypovídá i okolnost, že se stěžovatel pozastavuje nad dopisem, který soudu zaslala matka poškozené, aniž by se pokusil zamyslet se nad následky svého činu, které si poškozená patrně ponese do konce života. Stěžovatel si tak stále nepřipustil svoji vinu. Během výkonu trestu odnětí svobody mu nic nebránilo v tom, aby prostřednictvím své obhájkyně kontaktoval zmocněnce poškozené a zjistil, jaké jsou její aktuální potřeby. Pokud okresní soud při posuzování stěžovatelova návrhu na podmíněné propuštění hodnotil i jeho minulé chování, neprovinil se ani judikatuře Ústavního soudu a tzv. zákazu dvojího přičítání, byť samozřejmě platí, že jen samotná okolnost spáchání trestného činu nemůže bez dalšího vyloučit možnost podmíněného propuštění. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel přes dlouhotrvající výkon trestu odnětí svobody stále nedosáhl stavu, který by svědčil o naplnění druhé a třetí podmínky podmíněného propuštění, zejména by vyloučil obavy z možného opakování trestní činnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel uvádí, že si pro účely návrhu na podmíněné propuštění opatřil řadu podkladů a učinil řadu opatření. Získal aktualizované hodnocení věznice, doložil potvrzení o bydlení, potvrzení o zaměstnání, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků na úhradu škody atp. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily selektivně a v jeho neprospěch. Provedené hodnocení soudů je navíc vnitřně rozporné. K tomu stěžovatel připomíná, že znalkyně posuzující jeho osobnost během řízení uvedla, že u něj došlo k pozitivnímu posunu náhledu na spáchanou trestnou činnost. Přesto obecné soudy uzavřely, že u něj nedošlo k potřebné změně. Soudy rovněž pokračují v selekci hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch například v tom, že negativně hodnotí okolnost, že se při koncepci omluvného dopisu poškozené radil se svým obhájcem. Stěžovatel rovněž považuje za projev svévole, pokud obecné soudy při hodnocení jeho návrhu na podmíněné propuštění měly k dispozici i dopis matky poškozené, což byl důkaz směřující zjevně proti němu. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytýká, že jejich aktuální rozhodnutí neobsahují srozumitelný návod, při jehož dodržení dosáhne podmíněného propuštění. Stěžovatel nerozumí tomu, z čeho obecné soudy dovozují, že neustále preferuje svoji osobu, protože během opakovaného slyšení před obecnými soudy vždy akcentoval osobu poškozené. Okresní soud navíc nerespektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu [zde stěžovatel odkazuje například na nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], neboť při rozhodnutí o podmíněném propuštění zdůrazňuje nutnost nahrazení škody, která byla poškozené soudem přiznána. Přitom podle odkazovaného nálezu Ústavního soudu platí, že samotné neuhrazení škod způsobených trestným činem nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí o návrhu na podmíněné propuštění. Stěžovatel se také důrazně ohrazuje proti tomu, směšují-li obecné soudy jeho dřívější vyjádření a následnou obhajobu, kterou za stěžovatele koncipoval jeho obhájce. Okresní soud pochybil i v tom, pokud se s ohledem na nutnost zjistit stav poškozené obrátil na její matku a nikoliv na jejího zmocněnce. Takový postup považuje za nepřípustný projev libovůle. Obecné soudy rovněž chybují, vracejí-li se při hodnocení jeho návrhu na podmíněné propuštění k jím spáchané trestné činnosti - tento postup je v rozporu se zákazem dvojího přičítání plynoucího opět ze stěžovatelem příkladmo odkazované judikatury Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu