IV.ÚS 2584/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2584/20 ze dne 22. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lee Loudy, Ph.D., sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020 č. j. 29 ICdo 123/2018-87 (KSOS 25 INS 10525/2016, 32 ICm 2341/2017), za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace Správa pohledávek OKD, a. s., sídlem Stonavská 2179, Karviná, a 2) Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11, 36, 37 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 32 ICm 2341/2017-37 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako insolvenční správce dlužnice OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a. s., dále jen "dlužnice") domáhal určení, že "poskytnutí" peněžitých plnění dne 19. 5. 2016 z bankovních účtů dlužnice na účet druhé vedlejší účastnice (dále jen "zdravotní pojišťovna") v částkách 56 058 Kč, 18 017 Kč, 13 425 Kč, 15 304 Kč, 45 651 Kč a 48 189 Kč je vůči věřitelům dlužnice neúčinné, a současně požadoval zaplacení výše zmíněných částek (celkem 196 644 Kč) do majetkové podstaty dlužnice (I. až VII. výrok rozsudku). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok rozsudku). Krajský soud vycházel z § 111, § 235 a § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), jakož i z § 4, § 5 odst. 1, § 8 odst. 1, odst. 2 a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), a z § 2 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 592/1992 Sb."), a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že částky vyplacené zdravotní pojišťovně představují pojistné hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu, které dlužnice (jako zaměstnavatel) strhla ze mzdy zaměstnanců. Šlo tedy o peněžní prostředky zaměstnanců dlužnice, nikoli o dluh dlužnice vůči zdravotní pojišťovně, kterou proto dlužnice těmito platbami nemohla zvýhodnit na úkor jiných svých věřitelů. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 32 ICm 2341/2017, 14 VSOL 151/2018-60 (KSOS 25 INS 10525/2016), změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že zdravotní pojišťovně uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem prvního stupně částku 20 007 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč. Zdůraznil, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění jako jeho plátce, a to i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, je uložena přímo zaměstnavateli, nikoli zaměstnanci. Jde tak o pohledávku zdravotní pojišťovny přímo za zaměstnavatelem (dlužnicí), nikoli za zaměstnancem. Předmětná právní jednání (plnění peněžitých povinností podle veřejnoprávního předpisu) učinila dlužnice poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní jednání, když v dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala zdravotní pojišťovna dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek vrchního soudu tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 300 Kč. Ve svém rozhodnutí v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí v typově shodném incidenčním sporu téhož stěžovatele s Veřejnou zdravotní pojišťovnou České republiky ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. 29 ICdo 97/2018 a dále konstatoval, že povinnost k úhradě pojistného na zdravotní pojištění za jeho zaměstnance dlužnici vznikla k 1. 5. 2016, tedy před 3. 5. 2016, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice a kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Poukázal na to, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu osobou, po které může příslušná zdravotní pojišťovna vymáhat dlužné pojistné na zdravotní pojištění, je zaměstnavatel zaměstnance a nikoli (přímo) zaměstnanec (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 2 Ads 303/2015). Podle judikatury Nejvyššího soudu při výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (a také dalších nároků na mzdu, plat, náhrady mzdy a platu a jiných plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů odvádí daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociálním zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) se v době od 1. 1. 1993 vychází (nestanoví-li zákon jinak) z tzv. průměrného hrubého výdělku zaměstnance. Výši takového "mzdového" nároku stanoví soud ve svém rozhodnutí v této "hrubé" výši (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1775/2013). Vznikly-li zaměstnancům dlužnice za měsíc duben 2016 "mzdové" nároky a byly-li též zúčtovány, o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu, stalo se takto realizované plnění dlužnice majetkem jejích zaměstnanců, což podle Nejvyššího soudu platí také o částkách představujících pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito zaměstnanci [§ 5 věta první před středníkem písm. a) a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., ve spojení s § 2 odst. 1 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb.]. Skutečnost, že v rozsahu těchto částek dlužnice odvedla pojistné (přímo) příslušné zdravotní pojišťovně, jak jí ukládá § 5 odst. 1 věty druhé zákona č. 592/1992, nic nemění na závěru o tom, že šlo (pro účely výkladu § 111 insolvenčního zákona) o plnění z majetku, který náležel zaměstnancům dlužnice. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není důvodné co do stěžovatelem prosazovaného výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona ani do jím předestíraného pojetí trestněprávních souvislostí jednání dlužnice, je však opodstatněné proto, že k daným peněžitým plněním nebyl použit majetek náležející do majetkové podstaty, nýbrž majetek zaměstnanců dlužníka. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nerespektoval závěry své dosavadní judikatury, a to pouze na základě argumentace, že je zásadní rozdíl mezi tím, zda byla zaměstnancům zúčtována mzda či nikoliv. Stěžovatel považuje za nesprávný právní názor Nejvyššího soudu, který dovodil existenci jakési speciální kategorie majetku, tj. "majetku zaměstnance". Tento majetek měl vzniknout již tím, že dlužnice jako zaměstnavatelka zúčtovala a vyplatila svým zaměstnancům mzdu za duben 2016. Stěžovatel je přesvědčen, že zaměstnanci dlužnice nebyli oprávněni domáhat se úhrady předmětných plateb ani toho, aby za ně zaměstnavatel předmětnou část pojištění pojišťovně odvedl, neboť jediným subjektem oprávněným požadovat úhradu plateb byla zdravotní pojišťovna. O uvedeném podle něj svědčí také to, že platby byly učiněny z účtů vedených bankovními institucemi pro dlužnici, nikoliv pro zaměstnance. Je to přitom dlužnice, kdo má za bankou pohledávku odpovídající výši zůstatku na bankovním účtu. Již z tohoto základního principu je neudržitelný závěr prezentovaný Nejvyšším soudem, že by snad v okamžiku výplaty mzdy zaměstnancům mělo dojít k automatické transformaci části finančních prostředků složených na účtu zaměstnavatele na "majetek zaměstnance". Podle stěžovatele je přitom nerozhodné, zda zaměstnavatel zúčtoval, odvedl či vyplatil mzdy zaměstnancům, když věřitelem pohledávky na úhradu zákonného pojištění je a zůstává zdravotní pojišťovna, nikoliv zaměst