IV.ÚS 2587/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2587/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2021 č. j. 7 Tdo 572/2021-657, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2020 č. j. 5 To 68/2020-632 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. ledna 2020 č. j. 5 T 121/2015-599, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o povinnosti uhradit poškozené obchodní společnosti Vodafone Czech Republic, a. s. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 638 104 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal znovu vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a uložil mu stejný podmíněný trest odnětí svobody jako okresní soud. V novém výroku o náhradě škody snížil částku na 574 223,42 Kč, kterou uznal stěžovatele povinným uhradit poškozené na náhradu škody. Se zbytkem nároku poškozenou podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle závěrů krajského soudu navazujících na skutková zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedeného trestného činu zkráceně uvedeno tím, že v období od 28. 1. 2014 do 18. 2. 2014 v Mostě v prostorách pobočky obchodní společnosti X, jménem svým, jménem zmíněné obchodní společnosti, jež byla obchodním partnerem poškozené, a na jména jiných osob v úmyslu se obohatit objednával cenově zvýhodněné mobilní telefony, jejichž čerpání bylo podmíněno splněním podmínek zákazníkem, a to uzavřením nového smluvního vztahu, prodloužením stávající smlouvy či doprodejem služeb na stávající smlouvu, a přestože si byl jako obchodní partner poškozené obchodní společnosti vědom, že k čerpání cenově zvýhodněného zboží nebyly splněny uvedené podmínky, tyto mobilní telefony prodal za zvýhodněnou cenu, čímž způsobil obchodní společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., škodu v celkové výši 574 223,42 Kč. 4. U výpočtu výše škody se krajský soud neztotožnil s postupem okresního soudu, který vypočetl škodu jako rozdíl mezi cenou, za jakou stěžovatel mobilní telefony od poškozené společnosti nakoupil, a cenou, za kterou se běžně prodávaly koncovým zákazníkům. Krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že částka, za kterou se telefony prodávaly koncovým zákazníkům, v sobě zahrnovala i tzv. provizi (přirážku) prodejce, která náleží obchodníkovi. Způsobenou škodu proto vypočetl tak, že od nákupní ceny zařízení byla odečtena cena, za kterou bylo zařízení objednáno, a tato částka byla dále ponížena o částku, kterou měl ten který zákazník možnost čerpat formou odložené dotace (bonusové body, které má zákazník k dispozici) na zařízení při podpisu smlouvy, přičemž tato výsledná škoda byla dále ponížena o počet zařízení, který byl roven počtu SIM karet na konkrétním zákaznickém účtu. Stěžovateli přitom byly kladeny za vinu jen ty neoprávněné nákupy telefonů, které realizoval sám, případně byly realizovány jeho společností nebo z jeho popudu prostřednictvím dalších osob pro něj. Šlo přitom celkem o 15 objednávek a odběrů podrobně specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém považoval za nesprávné mimo jiné i stanovení výše škody odvolacím soudem, který se podle něj odchýlil od § 137 trestního zákoníku, kdy správně měl postupovat tak, že nejdříve měl zjistit cenu obvyklou, za níž se předmětný typ telefonu nakupoval v rozhodné době od výrobce (ne od mateřské společnosti), a to nikoli v počtu několika kusů, nýbrž v počtu tisíců či desetitisíců. Následně měl zjistit cenu obvyklou, za níž velkoobchod prodával tento typ telefonů svým obchodním partnerům, přičemž rozdíl mezi těmito položkami by představoval škodu zjištěnou v souladu s § 137 trestního zákoníku. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Námitku týkající se údajně nesprávného stanovení výše škody s odkazem na § 137 trestního zákoníku posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl i návrh stěžovatele, jak podle něj mělo být postupováno při výpočtu škody. Zdůraznil, že podle § 137 trestního zákoníku je primárním kritériem cena obvyklá, tj. cena, za kterou se věc obvykle prodává koncovým zákazníkům, tj. v maloobchodě. Nejde o cenu velkoobchodní, jak tvrdí stěžovatel. Podotkl, že lze pochybovat o tom, zda stěžovateli z podvodného vylákání telefonů náležela provize, a že je současně v pořádku, že část ceny (tj. část obvyklé ceny), kterou stěžovatel uhradil, je třeba od škody odečíst. Nejvyšší soud uzavřel, že konstrukci výše škody, kterou použil krajský soud, lze akceptovat jako v zásadě odpovídající § 137 trestního zákoníku, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jde o výpočet pro stěžovatele příznivější než ten, který použil okresní soud. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že jeho ústavní stížnost směřuje do těch částí napadených rozhodnutí, která se týkají náhrady škody. Má za to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím popřel jeho právo (coby obchodníka a podnikatele) na obchodní přirážku, když uzavřel, že cenu obvyklou je třeba koncipovat jako cenu, za níž se prodává koncovým zákazníkům, nikoliv jako cenu, za kterou se obvykle stejná komodita prodává mezi dvěma obchodními partnery. Zdůrazňuje, že nejblíže ke správnému zjištění v tomto ohledu byl krajský soud, který se sice s jeho argumentací ke stanovení výše škody řádně nevypořádal, ale alespoň akceptoval, že podnikání se děje vždy za účelem dosažení zisku a přiznal mu právo na obchodní přirážku. K tomu podotýká, že se mu nepodařilo dohledat skutkově přiléhající judikaturu, a odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí a práva na řádný proces s tím, že příslušné soudy se s jeho argumentací k výši škody dostatečně nevypořádaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost, jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek krajského soudu, je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Je-li ústavní stížností napadán rozsudek okresního soudu, který byl napadeným rozsudkem krajského soudu v celém rozsahu zrušen, tak k rozhodování o ústavnosti směřující proti němu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zá