IV.ÚS 2591/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2591/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. D., 2. M. D., 3. nezletilého A. D. a 4. nezletilého R. D., zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 53 Co 216/2020-655, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. února 2020 č. j. 23 C 80/2017-627 a ze dne 11. května 2020 č. j. 23 C 80/2017-647, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle stěžovatelů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv 1. stěžovatele a 2. stěžovatelky podle čl. 11 odst. 5 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé vedou proti vedlejší účastnici spor o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 2. 2019 č. j. 23 C 80/2017-523 nebylo vyhověno žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši celkem 6 000 000 Kč (1 500 000 Kč za každého stěžovatele). Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 53 Co 244/2019-600, proti kterému podali stěžovatelé dovolání. 4. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 23 C 80/2017-627 byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání každý ve výši 14 000 Kč podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků. Stěžovatelé dne 18. 2. 2020 podali návrh na přezkum výzvy na zaplacení soudního poplatku. Posléze dne 25. 2. 2020 soudní poplatek uhradili a ve svém podání ze dne 14. 4. 2020 požádali o vrácení již zaplaceného soudního poplatku. 5. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 5. 2020 č. j. 23 C 80/2017-647 byl návrh stěžovatelů na vrácení soudních poplatků za dovolání zamítnut. 6. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu ze dne 11. 5. 2020 č. j. 23 C 80/2017-647 potvrdil. Shledal, že jde-li o část argumentace stěžovatelů o okamžiku vzniku poplatkové povinnosti po novelizaci zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nelze jim přisvědčit v tom, že jejich povinnost platit poplatek za dovolání se odvíjela od data podání žaloby. S touto problematikou se vypořádal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, podle kterého poplatková povinnost založená odvoláním, které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Podle městského soudu není jediného důvodu pro účely posuzované věci odlišně hodnotit úpravu poplatkové povinnosti pro řízení dovolací. Dovozují-li stěžovatelé dále z judikatury Ústavního soudu, že absence úpravy poplatkové povinnosti pro odvolací řízení ohledně jejich nároku je uplatnitelná i pro řízení dovolací, nelze jim přisvědčit, a to s odkazem např. na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18. Je tedy zřejmé, že poplatek za dovolání stěžovatelů se stanoví běžným postupem podle položky 23 Sazebníku soudních poplatků, jak správně učinil obvodní soud. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádí, že ve věci jde o popírání závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18. Tyto závěry pak Ústavní soud potvrdil ve svých dalších nálezech (ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 a ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 177/19) a též v usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19. Ústavní soud řešil v citovaných rozhodnutích otázku týkající se soudního poplatku za odvolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že závěry Ústavního soudu je nutno aplikovat i na otázku zpoplatnění dovolání v řízeních o žalobách podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé v této souvislosti zdůrazňují, že poplatek ve výši 64 000 Kč, který museli 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka ze svého společného jmění uhradit, představuje citelný, nikoli bagatelní zásah do jejich majetku. To podle jejich přesvědčení platí i v obecné rovině pro poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč pro řadu žalobců ve sporech o náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb., kteří přitom nesplní požadavky pro osvobození od soudního poplatku. Tento poplatek za dovolání tak může mít, a v řadě případů má, "odstrašující", resp. "odrazující" účinek podle výše odkazované judikatury Ústavního soudu. Z tohoto důvodu pak rovněž představuje zásah do shora uvedených základních práv stěžovatelů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o existenci poplatkové povinnosti za dovolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. 12. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)]. V této souvislosti je významné, že v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 či ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV.