IV.ÚS 2592/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2592/17 ze dne 17. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Robertem Grundem, advokátem, se sídlem Jakubské náměstí 109/1, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 4 Tdo 623/2017-85, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 2 To 75/2016-3742, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2016 sp. zn. 1 T 15/2015, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 16. srpna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. D. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, porušení principu presumpce neviny garantovaného článkem 40 odst. 2 Listiny, porušení principu rovnosti zbraní a porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování. Podáním ze dne 28. září 2017 doplnil ústavní stížnost stěžovatele jeho právní zástupce. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem ze dne 30. června 2016 sp. zn. 1 T 15/2015 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy, a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody dle § 170 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl dříve uznán vinným, uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 20 let. Současně obviněnému uložil trest propadnutí věci - ve výroku blíže určených dvou krátkých střelných zbraní a nábojů. 2) Zvlášť závažného zločinu loupeže se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že se společně s A. D. a J. H. dohodli s R. H., že v přestrojení za policisty donutí zastavit kurzovní vůz obchodní společnosti Brink's C. L. ČR s. r. o. (za přispění jeho velitele R. H.) a poté se, pod pohrůžkou užití střelných zbraní vůči členům osádky, zmocní přepravované finanční hotovosti. Následně dne 9. srpna 2006 poblíž Slavkova u Brna zastavil J. H. v převlečení za policistu (za pomoci stavěcího terče a střelné zbraně) předmětné vozidlo, A. D. namířil na jeho osádku reaktivní granát (RPG) a obviněný zabouchal na vozidlo, což byl signál smluvený s R. H., který mu odemkl zadní dveře vozidla, z něhož následně obviněný, společně s A. D., odcizili částku ve výši 77 140 000 Kč. Poté A. D. do zavazadlového prostoru vozidla vhodil odjištěný slzný granát a všichni spoluobvinění následně z místa činu odjeli. 3) Zvlášť závažného zločinu vraždy se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tak, že dne 28. března 2010 po předchozí hádce, při níž mu R. H. (dále jen "poškozený") nepřímo vyhrožoval odhalením shora popsané trestné činnosti, se obviněný rozhodl poškozeného usmrtit, aby mu v odhalení jejich trestné činnosti zabránil. Obviněný nejprve poškozeného zasáhl do horní části těla výbojem elektrického paralyzéru, v důsledku čehož poškozený upadl čelem k zemi. Potom mu obviněný omotal kolem krku lanko a škrtil jej tak intenzivně, až poškozený zemřel. 4) Usnesením ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 2 To 75/2016-3742 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného, J. H. a zúčastněné osoby M. D. rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve všech výrocích o zabrání věci a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. 5) Proti usnesení odvolacího soudu podali obviněný a J. H. dovolání, která Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 4 Tdo 623/2017-85, odmítl. U obviněného tak dovolací soud učinil dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy pro zjevnou neopodstatněnost jeho dovolání. III. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě nesprávných skutkových závěrů, jež učinil nalézací soud, a které zcela nekriticky převzaly i soud odvolací a soud dovolací. Dle stěžovatele jsou proto jednotlivé skutkové a právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny, došlo k porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, k porušení principu rovnosti účastníků řízení zakotveného v článku 37 odst. 3 Listiny a rovněž k porušení principu rovnosti zbraní. Za zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel pokládá skutečnost, že nalézací soud ani odvolací soud nevyslechly svědky, na jejichž výslechu trval a které považoval za zásadní ve vztahu k osobě svědka S., jehož tito navržení svědci měli označit za nevěrohodnou osobu. Případné časové nesouvislosti v tvrzení svědka S. prý obecné soudy nechaly zcela bez povšimnutí. Naopak co se týče svědka B., považuje stěžovatel za absurdní, že se rozhodnutí obecných soudů opírají o výpověď tohoto svědka, když i A. D. popřel, že by s ním kdy o spáchání nějaké trestné činnosti hovořil. Stran výpovědi spoluobviněného B. stěžovatel namítá, že jeho motivace k podání usvědčující výpovědi "zůstává otázkou". Stěžovatel také poukazuje na reportáže, které o dané trestní věci natočil redaktor Josef Klíma a které měly být odvysílány před konáním prvního hlavního líčení v dané trestní věci. Má za to, že naprostá většina svědků nesdělila nic jiného, než co bylo obsahem těchto reportáží. Stěžovatel rovněž napadá právní hodnocení druhého ze zločinů, které jsou mu kladeny za vinu, jako zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Tvrdí, že smrtí poškozeného R. H. nikdo žádný prospěch nezískal a nemohlo jít ani o zakrytí trestného činu, který byl již od roku 2006 znám a prošetřován. Z tohoto důvodu je dle něj přiléhavé jiné právní hodnocení předmětného skutku, a to jako zločinu zabití dle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Co se týče identifikace nalezené mrtvoly jako osoby poškozeného R. H., poukazuje stěžovatel na skutečnost, že poškozený se měl dva roky po své údajné smrti stát (na základě notářsky ověřeného podpisu) jednatelem dvou obchodních společností. K této skutečnosti stěžovatel navrhoval provedení výslechu dvou dalších svědků, avšak jeho návrhu nalézací soud nevyhověl a této skutečnosti dále nevěnovaly obecné soudy žádnou pozornost. Zcela na okraj pak stěžovatel uvádí, že údajně nebyla řádně provedena ani identifikace nalezených ostatků a není tak jisté, zda šlo o poškozeného. Jako procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, porušující jeho právo na obhajobu, stěžovatel vnímá i skutečnost, že mu prý bylo znemožněno účastnit se ohledání místa činu a následné rekonstrukce. Z hlediska hodnocení provedených důkazů stěžovatel (mimo jiné) vytýká obecným soudům, že výpověď spoluobviněného A. D., který se plně doznal, zcela nekriticky hodnotily jako věrohodnou. Poukazuje na údajné dílčí rozpory v jeho tvrzeních (barva jednoho z vozidel, která byla na místě loupeže, nejčastější nominální hodnota uloupených bankovek) z nichž dovozuje, že A. D. se předmětné loupeže vůbec neúčastnil. Výpověď svého bratra označuje za účelovou a podmíněnou tím, že v jiné trestné věci mu bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. Ve vztahu k procesu hodnocení důkazů stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy postupovaly při dokazování a v rámci hodnocení jednotlivých důkazů zcela jednostranně, z čehož dovozuje, že dokazování nebylo v jeho trestní věci vedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Dle stěžovatele obecné soudy zároveň postupovaly v rozporu se zásadou kontradiktornosti a principem presumpce neviny, k čemuž stěžovatel zmiňuje příslušnou judikaturu Ústavního soudu. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy opřely výrok o vině o nepřímé důkazy, přičemž není přesvědčen, že by na jejich základě bylo dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty o existenci relevantních skutkových okolností ospravedlňujících výrok o vině. Na základě této úvahy stěžovatel uzavírá, že obecné soudy své skutkové a pr