IV.ÚS 2593/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2593/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2021 č. j. 21 Co 227/2020-1864, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a B. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena zejména jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel sice v záhlaví uvedl, že ústavní stížnost podává i proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661, v petitu se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho základních práv i tímto rozsudkem, jeho zrušení však nenavrhl (viz i jeho návrh v části I. in fine ústavní stížnosti). Z tohoto důvodu Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost toliko vůči výslovně napadeným výrokům rozsudku krajského soudu. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že okresní soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661 návrh stěžovatele (otce) na změnu péče o nezletilého syna, jehož matkou je vedlejší účastnice (I. výrok), rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého a o dlužném výživném (II. a III. výrok), upravil jejich vzájemný styk (IV. výrok s jeho předběžnou vykonatelností), určil bydliště nezletilého (V. výrok také s jeho předběžnou vykonatelností), zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí (VI. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VII. až IX. výrok). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil rozsudek okresního soudu v I. výroku, v části V. výroku o určení bydliště nezletilého a v VI. výroku (I. výrok), změnil výrok o výživném tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna od 1. 6. 2015 do 31. 8. 2018 částkou 3 300 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 částkou 3 900 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 do právní moci rozsudku částkou 3 300 Kč měsíčně a od právní moci rozsudku částkou 4 100 Kč měsíčně, a to vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky (II. výrok). Změnil rovněž výrok okresního soudu o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen zaplatit dlužné výživné pro nezletilého syna za dobu od 1. 6. 2015 do 30. 6. 2021 ve výši 131 280 Kč k rukám matky (III. výrok). Dále krajský soud změnil výrok, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem (IV. výrok). Konečně krajský soud rozhodl, že se předběžná vykonatelnost V. výroku rozsudku okresního soudu nevyslovuje (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VI. a VII. výrok). K výši výživného krajský soud uvedl, že stěžovatel je stále evidován jako uchazeč o zaměstnání, a to od roku 2014, přičemž jeho předchozí evidence trvala od roku 2009 do roku 2013. Takto stěžovatel postupuje podle krajského soudu i přesto, že povinnost zajistit výživu dítěte patří k základním povinnostem vyplývajícím z rodičovství, proto je správný závěr okresního soudu, který vyživovací povinnost stěžovatele posuzoval nikoliv podle jeho aktuálních příjmů, ale z hlediska potencionality (§ 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nedůvodná je podle krajského soudu obrana stěžovatele a jeho poukaz na to, že nepracoval a není zaměstnán právě z důvodu péče o nezletilého syna, neboť o něj v posuzovaném období ve větším rozsahu fakticky nepečoval. Na základě spisu krajský soud konstatoval, že stěžovatel věnuje sporům s vedlejší účastnicí o nezletilého syna značný časový prostor a úsilí, a to právě mimo jiné na úkor snahy o nalezení adekvátního zaměstnání, byť je absolventem vysoké školy. Vzhledem k tomu a vzhledem ke stěžovatelovým příjmům plynoucím mu z nájmu bytů krajský soud uzavřel, že stěžovatel může dosahovat příjmu nejméně ve výši 30 000 Kč měsíčně čistého. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i s ohledem na dlouhé období, za něž o výživném (respektive o dlužném výživném) vzhledem k měnícím se potřebám nezletilého syna rozhodoval, diferencoval krajský soud výši výživného (viz II. výrok). 4. Proti I. a IV. výroku rozsudku krajského soudu a proti I., IV. a V. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel s nezletilým synem ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel upozorňuje, že nynější ústavní stížnost směřuje proti výši jemu uložené vyživovací povinnosti. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že nemůže pracovat na plný úvazek právě proto, aby se mohl věnovat svému synovi. Krajský soud ve svém rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele k M. také pominul náklady, které stěžovateli plynou z toho, že má M. v soudem stanoveném rozsahu ve své péči. Krajský soud svým rozhodnutím o výživném zasáhl podle stěžovatele do řady jeho práv, a to přitom nad míru odůvodněných potřeb nezletilého, aniž by to bylo třeba pro rozvoj nezletilého. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud v těchto věcech nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku krajského soudu, jakož i