IV.ÚS 2594/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2594/07 ze dne 14. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení Růžový panter, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 109/3, IČ: 26595559, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Vysoké Pole 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 664/2007-215, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu") a doplněnou podáním ze dne 1. 11. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 1 Co 260/2005-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99. Současně stěžovatel požádal, aby Ústavní soud se podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím, neboť podle jeho názoru jde s ohledem na nařízený výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky o věc naléhavou. Dále stěžovatel podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby náklady spojené s jeho zastoupením hradil stát. Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 134/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobce RNDr. T. P. se žalobou dne 3. 11. 2004 domáhal u Krajského soudu v Praze ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku, a to proti stěžovateli jako žalovanému č. 1 a proti Ivetě Jordanové, jako žalované č. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 C 134/2004-99, výrokem I. uložil stěžovateli povinnost upustit od neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce a vyjmout z internetových stránek www.ruzovypanter.cz dokument označený jako "Tisková zpráva ke kauze LTO". Výrokem II. uložil stěžovateli zveřejnit na stejných internetových stránkách omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Výrokem III. uložil soud stěžovateli povinnost na své náklady v deníku Právo inzerát s omluvou ve znění uvedeném ve výroku rozsudku.Výrokem IV. uložil stěžovateli zaplatit žalobci 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Co do dalších 50.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem V. zamítl žalobu proti druhé žalované, výrokem VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž dovolací důvod spatřoval v naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu označil, zda je dán zásah do práva na ochranu osobnosti v případě, kdy občanské sdružení poukáže na skutečnosti, které na sebe upoutávají veřejnou pozornost u osoby ve vysoké ústavní funkci, a to při výkonu ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a veřejnou kontrolu osob v ústavních funkcích, zahrnujíc v to právo šířit a přijímat informace. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 664/2007-215, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho závěru nelze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy. Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že rozhodnutí obecných soudů jsou pro něj likvidační. Dále odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud") a odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05, I. ÚS 367/03, II. ÚS 357/96 a III. ÚS 359/96, kterými bylo rozhodováno o zásahu do práva na svobodu projevu. Současně stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 336/2000 a III. ÚS 103/99 s tím, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s povinností vyhodnocení všeho, co v řízení vyšlo najevo a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou značně "lakonická". Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory. Dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy má každý právo na svobodu projevu, když toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Na tato ustanovení v zákonné rovině navazuje úprava obsažená v ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku. Předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku je objektivní zásah do práv chráněných citovanými ustanoveními, který je neoprávněný. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti (proporcionality) práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu, tzn. zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým a na otázku, zda publikovaná tvrzení překročila obecně uznávaná pravidla, tj. zda se co do své formy (způsob vyjádření názoru) a i do obsahu (skutková tvrzení) neocitla mimo meze ústavní ochrany. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V posuzovaném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než jak učinily obecné soudy. Obecné soudy dospěly na základě svého uvážení k závěru, že předmětným tvrzením došlo k neoprávněnému zásahu stěžovatele do práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a § 13 občanského zákoníku, konkrétně do práva na soukromí, čest a lidskou důstojnost, spočívající v uveřejnění nepřesného a zkreslujícího textu na internetových stránkách a v tisku, vyvolávajícího nepravdivý dojem o žalobci. Zásah stěžovatele pak označily za neoprávněný a současně zjevně způsobilý snížit čest žalobce s tím, že publikování jakýchkoli nepravdivých či zavádějících informací lze stěží zahrnout pod právo veřejnosti na informace a právo na svobodu projevu. Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že soudy se vznesenými námitkami stěžovatele i návrhy na provedení důkazů podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zej