IV.ÚS 2594/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2594/11 ze dne 1. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti GLOBAL HOLDING, a. s., se sídlem v Děčíně I, K. Čapka 211/1, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, AK Peychlová, Jonáková & Partners se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011 čj. 1 Cmo 97/2011-149, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2011 čj. 19 Cm 110/2010-115, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2011 čj. 9 Co 133/2011-34 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 11. 2010 čj. 7 EXE 7670/2010-10, a platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2010 čj. 19 Cm 110/2010-39, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto platebního rozkazu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 8. 2011 se GLOBAL HOLDING, a. s., se sídlem v Děčíně (dále jen "žalovaná", "povinná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 4.880.257 Kč s příslušenstvím; navrhla též odložit vykonatelnost platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 a tvrdila, že jeho výkon by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by mohla při odložení vykonatelnosti vzniknout třetím osobám včetně vedlejšího účastníka; posledně uvedený návrh podrobněji odůvodnila v části X. ústavní stížnosti. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 8. 2010 Krajský soud Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") platebním rozkazem čj. 19 Cm 110/2010-39 uložil žalované zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 4.880.257 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 195.210 Kč a 135.510 Kč, nebo podat proti tomuto platebnímu rozkazu ve stanovené lhůtě odpor (výrok I.) a žalovanou poučil o dalším postupu (výrok II.). Platební rozkaz byl odeslán do datové schránky žalované dne 31. 8. 2010 a vyzvednut (doručen) dne 1. 9. 2010. Dne 12. 11. 2010 Okresní soud v Děčíně (dále jen "exekuční soud") podle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu nalézacího soudu ze dne 27. 8. 2010 nařídil exekuci na majetek povinné (výrok I.) a pověřením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.). Dne 8. 8. 2011 nalézací soud k odvolání povinné rozhodnutí exekučního soudu ze dne 12. 11. 2010 potvrdil. Dne 3. 3. 2011 nalézací soud nevyhověl návrhu žalované na rozhodnutí, že doručení platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 bylo neúčinné (výrok I.), zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty s žádostí o přiznání odkladného účinku (výrok II.) a zamítl odpor žalované proti vydanému platebnímu rozkazu (výrok III.). V odůvodnění mj. uvedl, že systém odesílání písemností do datové schránky neumožňoval použít příznak "do vlastních rukou" a nabízel pouze sdělení "náhradní doručení vyloučeno", což bylo v souladu s § 49 odst. 6 o. s. ř.; poukázal na ustanovení § 17 odst. 6 zák. o datových schránkách, dle něhož doručení dokumentu podle § 17 odst. 3 a 4 má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou. Způsob vyznačení skutečnosti, že se jedná o dokument určený do vlastních rukou adresáta, není zákonem stanoven; je-li proto v občanském soudním řádu stanoveno, že doručení písemností prostřednictvím veřejné datové sítě se považuje za doručení do vlastních rukou, a je-li v datové zprávě uvedeno "náhradní doručení je vyloučeno", pak důsledkem takového způsobu doručení je doručení adresátovi do vlastních rukou. Závěrem nalézací soud konstatoval, že "poměry ve firmě nemohou mít vliv na postup soudu a na skutečnost, že platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen." Dne 12. 7. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu ze dne 3. 3. 2011 ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku III. potvrdil ve správném znění, že "Odpor proti platebnímu rozkazu ... , se odmítá." V odůvodnění s poukazem na ustanovení § 17 odst. 3 a 6 zákona o datových schránkách uvedl, že v posuzovaném případě měl za prokázaný zákonem požadovaný způsob doručení do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení; dokument určený do vlastních rukou adresáta byl doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu; těžištěm právního posouzení byla proto skutečnost, zda uvedenou osobou byla i zaměstnankyně statutárního orgánu žalované M. B., jejíž přihlášení dne 1. 9. 2010 bylo systémem evidováno s účinky doručení soudem zasílané datové zprávy. Skutečnost, že se statutární orgán žalované prokazatelně nacházel v dočasné pracovní neschopnosti, by mohla představovat omluvitelný důvod, který by odůvodňoval neúčinnost doručení; tento důvod však pominul dle lékařské zprávy dne 13. 9. 2010. Po této době již žádný omluvitelný důvod, pro který se žalovaná (resp. její statutární orgán) nemohla seznámit s doručovanou písemností, nalézt nelze, tím spíš za situace, kdy datová zpráva byla nadále v datové schránce žalovaného , a to až téměř do konce listopadu 2010. Výše uvedená rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článků 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny; absencí řádného odůvodnění došlo též k porušení zákazu svévole a libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dle stěžovatelky bylo především porušeno právo na spravedlivé projednání její věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, právo, aby její věc byla projednávána veřejně a v její přítomnosti, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo, aby bylo rozhodováno nikoliv svévolně a libovolně ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala okolnosti doručování platebního rozkazu do její datové schránky dne 31. 8. 2010 a tvrdila, že platební rozkaz ji nebyl doručen řádně, neboť nebyl doručen osobě, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu ve smyslu ustanovení § 17 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon o datových schránkách"), tj. statutárnímu orgánu stěžovatelky Ing. A. K., ale pouze J. M., "který byl zaměstnancem statutárního orgánu s neoprávněně zřízenými právy administrátora datové schránky, a který se do schránky přihlásil na přístupové údaje všech tří uživatelů pouze za účelem technické správy datových schránek." Platební rozkaz navíc nebyl zaslán "do vlastních rukou." V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález ze dne 20. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 329/08 a na ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř., dle něhož platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno, k čemuž v jejím případě nedošlo, neboť odesilatel datové zprávy nenastavil příznak, že se jedná o datovou zprávu určenou pouze do vlastních rukou adresáta, a za stěžovatelku neoprávněně jednal zaměstnanec jejího statutárního orgánu (J. M.), navíc za použití přístupových údajů jiné zaměstnankyně (M. B.). Pokud za těchto okolností obecné soudy měly za to, že platební rozkaz byl stěžovatelce řádně doručen, porušily zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu a zasáhly do jejího vlastnického práva. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelka opakovala své přesvědčení, že platební rozkaz jí nikdy nebyl řádně doručen a uvedla vlastní právní závěry ohledně správného postupu v její věci. Tvrdila, že ústavně rozporné bylo již samotné vydání platebního rozkazu, neboť se jednalo o pohledávku spornou, kterou opakovaně popírala. Tvrdila také, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a nevypořádala se mj. s otázkou, zda lze za řádné doručení považovat situaci, kdy se do datové schránky přihlásí na existující přístupové údaje jiná osoba, popř. kdy dokonce dojde k neoprávněnému vygenerování (ať již omylem nebo záměrně) přístupových údajů pro osoby, které nebyly vybíráním datové schránky řádně pověřeny, a s otázkou právních důsledků skutečnosti, že datová zpráva neobsahuje označení o nutnosti doručení "do vlastních rukou". Z napadených usnesení také není zřejmé, jakými právními úvahami se soudy při svém rozhodování řídily, jaké skutkové okolnosti