IV.ÚS 2594/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2594/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově, sídlem Markétská 1/28, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 28 Cdo 1569/2023-360, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023 č. j. 58 Co 416/2022-316 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. června 2022 č. j. 9 C 474/2015-272, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 3. městské části Praha 6, sídlem Čs. armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti prvním dvěma vedlejším účastníkům (za účasti 3. vedlejší účastnice jako vedlejší účastnice na straně 1. vedlejšího účastníka), kterou se domáhala určení, že 2. vedlejší účastnice je vlastníkem v I. výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí (dále jen "nemovitosti"). Tuto žalobu stěžovatelka podala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"); měla za to, že nemovitosti jsou jejím historickým knihovním majetkem, a byla jí tak způsobena majetková křivda, pročež je oprávněnou osobou podle tohoto zákona. Obvodní soud zjistil, že nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon o přechodu majetku"), dne 24. 5. 1991 ve vlastnictví národních výborů a Správy veřejné zeleně. Následně nemovitosti přešly do vlastnictví 1. vedlejšího účastníka, a to částečně podle § 1 zákona o přechodu majetku na základě ohlášení přechodu vlastnictví nebo souhlasného prohlášení, částečně podle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, s odkazem na rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992 č. j. 124/52, 569/92. 3. Stěžovatelka namítla nesplnění podmínek pro přechod podle § 1 zákona o přechodu majetku, konkrétně, že 1. vedlejší účastník s nemovitostmi v rozhodné době nehospodařil. Nemovitosti tvoří park a jeho část tvořila i zahrádkářská kolonie. Pečoval o ně národní výbor, staral se o údržbu trávníku a cest, což obvodní soud s ohledem na povahu nemovitostí považoval za dostatečná zjištění pro závěr, že s nemovitostmi v rozhodné době hospodařil. Práva a povinnosti následně přešly na 1. vedlejšího účastníka, později na 3. vedlejší účastnici. Skutečnost, že s nemovitostmi hospodařili, potvrdila svědkyně Naděžda Chupáčová, která věrohodně popsala stav v roce 1991, a prvostupňový soud neměl důvod její výpovědi neuvěřit. Zároveň byla část nemovitostí národním výborem pronajata zahrádkářské kolonii, přičemž smlouva byla v roce 2000 vypovězena 3. vedlejším účastníkem, což podle ustálené judikatury svědčí o tom, že s pozemky hospodařil. Obvodní soud konstatoval, že po více než třiceti letech je faktické hospodaření s pozemky velice obtížné prokazovat. Z předložených fotografií vyplývá toliko, že tráva na předmětných nemovitostech byla udržována. Výslech svědkyně Chupáčové je natolik autentický, že další dokazování fakticity hospodaření se jevilo nadbytečné. Nadto předmětné nemovitosti tvoří veřejný park; obstarávání zeleně a cest lze tak považovat za dostačující k naplnění podmínky faktického hospodaření s pozemky. Obvodní soud dospěl k závěru, že vlastnické právo 2. vedlejší účastnice nelze určit. Byly splněny všechny zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec. Nadto se na nemovitostech nachází parková úprava, která slouží pro veřejné účely. Jejich individuální využití stěžovatelkou by bylo nereálné a je vyloučeno použití § 8 zákona o majetkovém vyrovnání. 4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud objasnil, že požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru. Nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v jiném právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci. Pojem "hospodaření" uvedený v § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku lze chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření"; "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle judikatury Ústavního soudu vyjádřil vůli, aby do vlastnictví obcí přešel toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů. Městský soud doplnil, že pozemek parc. č. 40/1 k. ú. Břevnov byl fakticky využíván Obvodním národním výborem pro Prahu 6, který jej na základě hospodářské smlouvy o bezplatném užívání národního majetku ze dne 2. 12. 1969 přenechal zahrádkářské organizaci k provozování zahrádkářské kolonie, a to až do roku 2000. Tato organizace jednala s obcí jako s pronajímatelem, přičemž se z usnesení 3. vedlejší účastnice z roku 2000 podává, že pozemek spravovala jako svůj majetek. Fakticita hospodaření 3. vedlejší účastnice na ostatních pozemcích byla prokázána ničím nezpochybněnými výslechy svědků. Tyto důkazy nemohla zpochybnit ani výpověď arciopata, který sám připustil obhospodařování nemovitostí, avšak subjektivně je hodnotil jako "nijak zvlášť obhospodařované". Ani městský soud neprovedl důkazy diapozitivy, tzv. dobovými fotografiemi (jejichž datum pořízení nebylo postaveno najisto), neboť to považoval vzhledem k prokázanému hospodaření za nadbytečné. Nadto některé z fotografií naopak prokazují, že zeleň i pozemní komunikace byly udržovány. Podstatná je přitom fakticita, nikoli kvalita hospodaření. Městský soud uzavřel, že fakticitu hospodaření rozhodně nebylo nutno prokazovat ke každému pozemku zvlášť, neboť nelze přehlédnout, že spolu s komunikacemi tvoří jeden funkční celek - veřejný park, sloužící k jedinému veřejně prospěšnému účelu. K tomu městský soud poukázal zejména na dobové fotografie, kopie katastrální mapy a ortofotomapu. 5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že rozhodné otázky městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejsou dány důvody k jejich jinému posouzení. Ve zbytku stěžovatelka uplatnila námitky skutkové, přičemž hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá, a nelze v nich spatřovat přípustnost dovolání ani prismatem požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zejména namítá, že fakticita hospodaření podle § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku byla nesprávně právně posouzena, neboť se soudy nezabývaly aspekty nezbytnými pro zjištění splnění této podmínky. Soudy nepostupovaly se zřetelem k účelu restitučního zákonodárství podle zásady vstřícnosti k oprávněným osobám. Fakticita hospodaření nebyla posuzována zvlášť ke každému pozemku, ale bez adekvátních důvodů paušálně, přičemž soudy nesprávně označily nemovitosti za jeden funkční celek. Soudy neprovedly stěžovatelkou navrhovaný údajně klíčový důkaz diapozitivy, majícími prokazovat faktický stav nemovitostí k 24. 5. 1991, pročež jde o tzv. opomenutý důkaz. Dále soudy nedostatečně zohlednily, že důkazní břemeno k prokázání této okolnosti nesla 3. vedlejší účastnice, nikoli stěžovatelka, přičemž obvodní soud v tomto ohledu nevzal v potaz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461). Ačkoli obvodní soud formálně uvedl, že 3. vedlejší účastnice důkazní břemeno unesla, zjevně tomu tak není. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelk