IV.ÚS 2596/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2596/11 ze dne 10. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele D. Ch., zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Macharova 376, Mělník, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 8. 11. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 46 T 10/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené A. B. škodu ve výši 1 340 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 55 719 Kč. Se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté rozsudkem č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 rozsudek městského soudu v napadeném výroku zrušil a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání patnácti let a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti uvedl, že dle jeho názoru měl být skutek, za nějž byl odsouzen, kvalifikován jako zvlášť závažný zločin dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 téhož předpisu, neboť takový závěr by lépe odpovídal učiněným skutkovým zjištěním a závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, týkajícím se jeho osobnosti. Stěžovatel podotkl, že přes tyto jeho výhrady ke kvalifikaci skutku podala ustanovená obhájkyně odvolání toliko do výroku o trestu a nikoliv již do výroku o vině. Stěžovatel požádal dopisem ze dne 10. 1. 2011 vrchní soud o změnu obhájce, neboť se domníval, že stávající obhájkyně jej při hlavním líčení konaném dne 15. 12. 2010 dostatečně nehájila. Vrchní soud na tuto žádost stěžovatele nijak nereagoval, čímž dle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo na účinnou obhajobu. Stěžovatel dále namítal, že uložený trest odnětí svobody byl nepřiměřeně přísný, neboť obecné soudy při jeho ukládání nevzaly v potaz řadu polehčujících okolností, a to zejména že stěžovatel spáchal skutek ve věku blízkém věku mladistvých, k trestné činnosti se doznal a projevil nad ní lítost, do zmíněné události vedl bezúhonný život, má trvalé zázemí, znalci z oboru psychologie byla jednoznačně podpořena prognóza jeho resocializace a reintegrace a že se jednalo o skutek ve stádiu pokusu, přičemž pro oběť trestného činu A. B. byl tento skutek bez fatálních následků. Stěžovatel měl za to, že jím uváděné skutečnosti opodstatňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 trestního zákoníku, což však obecné soudy neučinily. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011, rozsudek vrchního soudu č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 a rozsudek městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 svým nálezem zrušil. Ústavní soud toliko poznamenává, že v petitu advokátem sepsané ústavní stížnosti, ve srovnání s petitem původního podání sepsaného stěžovatelem, absentoval návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011. Jelikož by však nenapadení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, činilo ústavní stížnost jako celek nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1831/10 ze dne 29. 7. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz), posoudil Ústavní soud tento rozpor mezi jednotlivými podáními ve prospěch stěžovatele tak, že ústavní stížností je napadeno rovněž předmětné usnesení Nejvyššího soudu. II. Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou uvedenou níže byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo. Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv mimo jiné v nesprávné právní kvalifikaci skutku, kdy se dle jeho názoru jednalo o pokus zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoliv dle §140 odst. 2, 3 písm. j) téhož předpisu, jak dovodily obecné soudy. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou připomíná, že se v řízení o ústavní stížnosti uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel sice podal proti rozsudku městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 odvolání, nicméně učinil tak výslovně toliko do výroku o trestu. Jelikož se předmětná námitka týkala výroku o vině, který nebyl odvoláním napaden, nemohl se jí Ústavní soud meritorně zabývat, neboť stěžovatel ve vztahu k tomuto výroku nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, což činilo jeho ústavní stížnost v této části nepřípustnou. Nutno rovněž podotknout, že stěžovatel nejenže výrok o vině nenapadl po formální stránce, ale v celém průběhu řízení před obecnými soudy námitku nesprávné právní kvalifikace skutku vůbec nezmínil a poprvé tak učinil až v ústavní stížnosti. Stěžovatel naznačoval, že důvodem, pro nějž nebyla předmětná námitka uplatněna dříve, bylo pochybení jemu ustanovené obhájkyně, o jejíž výměnu neúspěšně žádal. K tomu lze uvést následující: ze spisu městského soudu sp. zn. 46 T 10/2010 plyne, že dne 17. 12. 2010 bylo tomuto soudu doručeno blanketní odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010; dne 28. 12. 2010 bylo odvolání obhájkyní stěžovatele odůvodněno, přičemž tato výslovně uvedla, že odvolání směřuje do výroku o trestu. Dne 12. 1. 2011 byl vrchnímu soudu doručen přípis ze dne 10. 1. 2011, v němž stěžovatel žádal o změnu obhájce "z důvodu nedostatečné obhajoby u soudu dne 15. 12. 2010" (v tento den se před městským soudem konalo hlavní líčení a byl vyhlášen rozsudek). Stěžovateli bylo možno přisvědčit potud, že ze spisu není patrno, že by vrchní soud na jeho žádost o změnu právního zástupce reagoval, nicméně vzhledem k dalším okolnostem případu Ústavní soud nenaznal, že by tím bylo dotčeno ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu. Dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 970/2007 ze dne 12. 10. 2007, dostupné na http://www.nsoud.cz) je možno ustanoveného obhájce na jeho žádost nebo na žádost obviněného zprostit povinnosti obhajování a místo něj ustanovit jiného obhájce jen z důležitých důvodů (§ 40 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů). Je na posouzení předsedy senátu, zda jsou ve věci dány důvody k tomu, aby byl ustanovený obhájce povinnosti obhajování zproštěn. Sdělení obviněného může být pouze podnětem k jeho rozhodnutí a ve vzta