IV.ÚS 2596/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2596/22 ze dne 27. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Hlavsy, advokáta, sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2022, č. j. 10 As 477/2021-28, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2021, č. j. Nad 189/2020-23, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhal ochrany před nezákonným zásahem předsedy Krajského soudu v Plzni (dále jen "předseda krajského soudu") a v žalobě označených předsedů či pověřených členů senátů Krajského soudu v Plzni (dále jen "předsedové senátů krajského soudu"). Předseda krajského soudu podle názoru stěžovatele zasáhl do jeho práv tím, že jako orgán státní správy soudu založil svými opatřeními ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. Spr 935/2020 a ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. Spr 2685/2020 (dále jen "opatření předsedy krajského soudu"), předsedům senátů krajského soudu oprávnění uložit stěžovateli při soudním jednání povinnost nosit prostředek ochrany dýchacích cest, a to nad rámec povinností plynoucích z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. 8. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-31/MIN/KAN a dalších mimořádných opatření, kterými bylo uvedené mimořádné opatření postupně nahrazováno (dále jen "mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví"). Tato mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví stanovila zákaz pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest mj. ve vnitřních prostorech budovy soudu s výjimkou právě i pro soudní jednání. Předseda krajského soudu ve svém opatření uvedl, že předsedové senátu mohou danou výjimku pro soudní řízení zúžit či zcela vyloučit. Předsedové senátů krajského soudu podle žaloby stěžovatele zasáhli do jeho práv tím, že ve stěžovatelem konkretizovaných případech přijali opatření, kterými mu uložili povinnost použít ochranné prostředky dýchacích cest po dobu konání ústního jednání. 3. Krajský soud v Plzni podáním ze dne 25. 11. 2020 navrhl, aby Nejvyšší správní soud podle § 9 odst. 1 s. ř. s. přikázal věc stěžovatele jinému než místně příslušnému soudu, neboť z důvodu vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu pro jejich podjatost nelze sestavit senát. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu"), že soudci specializovaných senátů úseku správního soudnictví Krajského soudu v Plzni jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele a tuto věc přikázal Krajskému soudu v Praze (dále také jen "krajský soud"). 4. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2019, sp. zn. 43 A 9/2021 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), žalobu stěžovatele v části, v níž se stěžovatel domáhal vyslovení nezákonnosti pokynů předsedů senátů krajského soudu, odmítl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatelem podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"). II. 5. K napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že neexistovaly žádné důvody pro odnětí věci Krajskému soudu v Plzni a přikázání souzené věci Krajskému soudu v Praze. Pokud by se Nejvyšší správní soud řádně zabýval důvodností vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí dané věci, tak by posoudil, zda bylo opatření předsedy krajského soudu závazné pro rozhodovací činnost daného soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. 6. Napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytýká, že v něm bez řádného odůvodnění Nejvyšší správní soud vytvořil teorii o tom, že předsedové senátů krajského soudu mají pravomoc upravovat podmínky protiepidemiologických opatření na základě stávajících procesních předpisů. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval ani tím, zda opatření předsedů senátů byla vydána v souladu s těmito procesními předpisy. Stěžovatel přitom poukazuje na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které je uvedeno, že primárním objektem, který předseda senátu svými opatřeními chrání, je nerušený průběh soudního jednání. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele však opomněl vyložit, jak stěžovatel tím, že neměl nasazenou ochranu nosu a úst narušoval či znemožňoval nerušený průběh soudního jednání. 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále upozorňuje na to, že v usnesení Nejvyššího správního soudu bylo shledáno, že opatření předsedy krajského soudu je závazné pro všechny osoby vstupující do budovy a účastnící se soudního jednání. V rozporu s tím Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku tvrdí, že opatření předsedy krajského soudu závazné nebylo a mělo jen doporučující charakter. Stěžovatel upozorňuje také na rozpor mezi vyjádřením předsedy krajského soudu, které byla zasláno stěžovateli a tím, které bylo zasláno Krajskému soudu v Plzni. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele pochybil, pokud přehlédl zjevnou vadu řízení, která spočívá v tom, že měli být vyslechnuti soudci, vůči jejichž jednání žaloba směřovala, a to v otázce, jak vnímali opatření předsedy krajského soudu. III. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou v § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel s přihlédnutím k jeho profesní kvalifikaci, kdy je sám advokátem, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. K usnesení Nejvyššího správního soudu o vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni z projednávání a rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele a jejímu přikázání Krajskému soudu v Praze, Ústavní soud připomíná, že z článku 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát jako takový (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zákonodárce, vědom si těchto skutečností, v procesních předpisech stanovil procesní postup (§ 8 s. ř. s.), jenž musí být realizován v případě, kdy se vyskytne pochybnost o tom, zda ten který soudce skutečně naplňuje principy své nezávislosti a nestrannosti. Ú