IV.ÚS 2597/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti společnosti Lohmann & Rauscher, s. r. o., se sídlem Bučovická 256, Slavkov u Brna, IČ: 18825869, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 23/2010-196 ze dne 19. 9. 2012 a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 88/2012-21 ze dne 29. 5. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na rovnost, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Napadenými rozhodnutími mělo současně dojít k narušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i k narušení principu právní jistoty a spravedlivého očekávání. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Af 23/2010-196 ze dne 19. 9. 2012 zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno č. j. 7357-6/2009-010100-21 ze dne 7. 1. 2010, jímž byly změněny dodatečné platební výměry Celního úřadu Vyškov č. j. 5255-2/2009-016300-021 až č. j. 5255-54/2009-016300-021 ze dne 14. 7. 2009, kterými byly opraveny údaje na jednotných správních dokladech stěžovatelky, a bylo jí doměřeno clo, tak, že z výrokové části napadených rozhodnutí se vypouští bod I. a v dodatečném platebním výměru č. j. 5255-3/2009-016300-021 se v bodě II. částka 2.407,- Kč mění na částku 176.649,- Kč. Krajský soud v Brně rozhodoval ve věci již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 2. 2011, jímž žalobě stěžovatelky vyhověl, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 33/2011-143 ze dne 26. 10. 2011. Kasační soud při té příležitosti konstatoval, že v daném případě není mezi účastníky sporu o způsobu odběru vzorků celním orgánem, který proběhl dne 31. 3. 2009 za účelem ověření tvrzení účastníka řízení o sazebním zařazení zboží. Výsledky zkoušky Celně technické laboratoře následně vyvrátily sazební zařazení deklarované účastníkem řízení. Pro posouzení toho, byl-li skutkový stav zjištěný celním úřadem zpochybněn, kasační soud považoval za rozhodné, zda účastníkem řízení předložený důkaz vycházel z laboratorní analýzy takového vzorku, který byl odebrán ze stejné šarže jako vzorek odebraný celním úřadem a zda byl vzorek náležitě zajištěn a chráněn před manipulací a poškozením. Pochybení krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud shledal v tom, že nezjišťoval, na základě jakých vzorků byly provedeny laboratorní zkoušky, jejichž výsledky jako důkaz předkládal účastník řízení. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto v dalším řízení doplnil dokazování, z něhož bylo zjištěno, že žádný ze znaleckých posudků předložených stěžovatelkou nebyl zpracován na základě vzorku odebraného dne 31. 3. 2009, na podkladě čehož soud dospěl k závěru, že skutkový stav věci vyplývající z odborného stanoviska Celně technické laboratoře ze dne 1. 4. 2009 nebyl těmito znaleckými posudky zpochybněn. Tvrzení stěžovatelky o tom, že neměla k dispozici rezervní vzorek ze dne 31. 3. 2009, který by mohla předložit k laboratorním zkouškám, soud neuvěřil z důvodu, že nekorespondovalo s obsahem správního ani soudního spisu. Toto tvrzení krajský soud nadto označil v souladu s ustanovením § 71 odst. 1, odst. 2 věta třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), za zjevně opožděné, neboť bylo uplatněno po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala následně stěžovatelka kasační stížnost, již však Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 7 Afs 88/2012-21ze dne 29. 5. 2013 odmítl s poukazem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost nepřípustná mj. v případě, pokud se opírá jen o důvody, které navrhovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. S výše uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu stěžovatelka zásadně nesouhlasila. V ústavní stížnosti vyslovila názor, že skutková podstata, z níž vycházel správní orgán a následně ji mechanicky převzal Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci, nemá oporu ve spisovém materiálu a přijatá skutková zjištění jsou tak nedostatečná, zmatečná a neúplná. Nejvyšší správní soud zaujal zcela mylnou premisu, že není mezi účastníky sporu o způsobu odběru vzorku celním orgánem, který proběhl dne 31. 3. 2009, když právě naopak obě procesní strany shodně uváděly, že stěžovatelka daný vzorek nemá k dispozici. Nejvyšší správní soud navíc zcela ponechal bez povšimnutí skutečnost, že vzorek odebraný dne 31. 3. 2009 nikdy nesloužil a ani nebyl použit k sazebnímu zařazení zboží. Tyto skutečnosti stěžovatelka podle svých slov tvrdila již před Krajským soudem v Brně. Dále stěžovatelka uvedla, že ač veškerá napadená rozhodnutí správního orgánu byla učiněna na základě výsledků laboratorního zkoumání vzorku odebraného dne 31. 3. 2009, celní zařazení zboží, následná kontrola Celního úřadu ve Vyškově a vyjádření stěžovatelky v rámci následné kontroly, ztotožňující předchozí dovozy zboží se vzorkem, byly činěny ve skutečnosti ke vzorkům odebraným v souvislosti s následnou kontrolou Celního úřadu ve Vyškově, zejména ke vzorku odebranému dne 7. 5. 2009, který evidentně nesplňuje podmínky pro takové zařazení, aby za něj bylo placeno clo. O nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí celního ředitelství svědčí i to, že ztotožňuje oba vzorky, resp. autoritativně a účelově vybírá, na základě jakého vzorku bude v daném případě postupovat. Dle názoru stěžovatelky měl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti přezkoumat výše popsaný zmatečný postup správního orgánu v souvislosti s odběry vzorků a nesprávný postup správního orgánu při následné kontrole. Pokud soud takto nepostupoval a omezil rozsah řízení pouze na zjištění, zda předmětem laboratorního zkoumání žalobou předložených revizních posouzení byl vzorek ze dne 31. 3. 2009, tímto naprosto svévolně vymezil okruh otázek, kterými se měl v následném řízení zabývat krajský soud. Kasační soud podle stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces, zásadu dispoziční a projednací, neboť do řízení vnesl zcela nepřípustně princip oficiality a vyšetřovací zásadu, a dále porušil zásadu volného hodnocení důkazu, když krajskému soudu direktivně stanovil, jaký důkaz má být proveden a jak má být hodnocen. Do doby existence rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011 se stěžovatelka k problematice vzorků podrobně nevyjadřovala, neboť nebyla sama o sobě předmětem řízení, učinila tak ovšem v písemném podání ze dne 8. 3. 2012 zaslaném Krajskému soudu v Brně, tj. uplatnila důvody kasační stížnosti již v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Potud tedy stěžovatelka považovala za nesprávný a stojící v rozporu se zákonem závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti. Rovněž závěr Krajského soudu v Brně o opožděnosti uplatněných námitek označila stěžovatelka za naprosto chybný. Zdůraznila přitom, že nesprávná a nedostatečná skutková zjištění celního ředitelství vytýkala od samého počátku předmětného sporu, pokud později argumentovala částečně jinak než ve svých předchozích podáních, pak se jednalo o logickou reakci na změněný směr řízení provedený Nejvyšším správním soudem. Poslední skupina námitek stěžovatelky se týkala porušení principu právní jistoty a spravedlivého očekávání, k čemuž mělo dojít v důsledku ignorování jednotné evropské celní politiky ze strany českých soudů. Je podle stěžovatelky nepřípustné, aby celní orgán v České republice, se souhlasem správních soudů, zařazoval zboží - jednorázové operační pláště do podpoložky se sazbou cla 12 %, zatímco v jiných členských státech je toto zboží zařazováno do podpoložky se sazbou cla 0 %. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů,