IV.ÚS 260/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 N 86/45 SbNU 259 K zavinění ve formě nepřímého úmyslu a k jeho prokazování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 17. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2005 sp. zn. 5 Tdo 1408/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2004 sp. zn. 7 To 133/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003 sp. zn. 42 T 2/2003, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy. I. Postupem porušujícím čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1408/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004 sp. zn. 7 To 133/2003 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003 sp. zn. 42 T 2/2003, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Včas zaslanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byl porušen princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a také byl porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zaručující mimo jiné obžalovanému právo dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje zejména na skutečnost, že otázka její příčetnosti v době spáchání trestného činu nebyla v průběhu trestního řízení jednoznačně vyřešena, což vyplývá zejména z protichůdných názorů uvedených ve čtyřech znaleckých posudcích v dané věci vypracovaných. 3. Výše zmíněné znalecké posudky podle stěžovatelky nikoli jasně a nerozporně vypovídají o jejím psychickém rozpoložení. První dva posudky (1. MUDr. P. Z. a PhDr. K. N. a 2. MUDr. P. T.) zůstávají v evidentní kontradikci. Třetí posudek (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví - MUDr. P. K. a kol.) byl podán zjevně podjatým znalcem a nelze k němu přihlížet. Závěr čtvrtého znaleckého posudku (2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze - doc. V. H. a kol.) pak nebylo možno brát jako jednoznačný, a to s ohledem na zamítnutí návrhu jejího obhájce na doplnění dokazování výslechem policistů, za jejichž účasti byla provedena první rekonstrukce činu na místě samém, která však nebyla procesně žádným způsobem zdokumentována, neboť je v daném posudku vyhrazena i možnost vyslovení jiného závěru v případě zjištění ovlivnění její výpovědi provedenou rekonstrukcí činu na místě samém. Proto se jeví jako velmi pravděpodobné, že se v době spáchání daného činu nacházela ve stavu nepříčetnosti, což je potvrzováno též výsledky intenzivní léčby psychiatrické a psychologické, které se v průběhu trestního řízení podrobila a v jejímž rámci byly zjištěny jisté skutečnosti, které tomuto tvrzení nasvědčují. 4. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v postupu obecných soudů, který spočíval zejména v nerespektování ústavního principu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného", a to i v případě Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky, přestože byla namítána chybná právní kvalifikace jednání stěžovatelky. Na základě výše uvedené argumentace proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. II. 5. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení. 6. Městský soud v Praze (dále též "městský soud"), zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Jaroslavou Liškovou, i Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud" nebo "odvolací soud"), zastoupený předsedou senátu JUDr. Martinem Zelenkou, ve svých vyjádřeních zrekapitulovaly průběh řízení a plně se odvolaly na odůvodnění napadených rozsudků a navrhly ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. 7. Nejvyšší soud, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Blankou Roušalovou, ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami stěžovatelky, pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze souhlasit, a s odkazem na odůvodnění napadeného usnesení zrekapituloval důvody, jež vedly Nejvyšší soud k vyslovení právního názoru, na jehož základě bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Proto rovněž navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a od ústního jednání bylo proto upuštěno. III. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 2/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti. 10. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003 sp. zn. 42 T 2/2003 byla stěžovatelka uznána vinnou tím, že "(...) v úmyslu usmrtit přikryla své dceři v kojeneckém věku (...) obličej složenou látkovou plenou a poté oběma rukama po dobu nejméně tří až pěti minut tlačila značnou intenzitou na nos a ústa poškozené, čímž ji znemožnila dýchání a způsobila tak její smrt udušením, neboť vzhledem k délce dušení a nevratným změnám mozkových buněk z nedostatku kyslíku byla smrt poškozené neodvratitelná.". Stěžovatelce byl za toto jednání kvalifikované jako trestný čin vraždy (§ 219 odst. 1 trestního zákona) uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let. Jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, stěžovatelka se doznala k tomu, že svou dceru zadusila, avšak uvedla, že to nebylo rozhodně v úmyslu ji zabít, ale pouze chtěla dceru uspat. 11. K posouzení duševního stavu stěžovatelky byl znalci z oboru psychiatrie a psychologie MUDr. P. Z. a PhDr. K. N. vypracován znalecký posudek ze dne 24. 1. 2003 (č. l. 51-67), kde znalec psychiatr dospěl k závěru, že "obžalovaná v době spáchání trestného činu netrpěla duševní chorobou, jednalo se o poruchu osobnosti, která se nacházela ve stresové situaci. (...) Pocit nesnesitelnosti, neřešitelnosti v subjektivně zoufalé situaci pak vyústil ve zkratkové jednání, v jehož důsledku byly její rozpoznávací schopnosti v době spáchání trestného činu částečně snížené, schopnosti ovládací byly sníženy měrou podstatnou." (str. 6 rozsudku). Znalec psycholog pak uvedl, že "na vzniku tohoto (zkratkového) jednání se podílela i specifická struktura osobnosti posuzované, zejména její nízká odolnost vůči zátěži, sebenejistota a bezradnost i nezralost, jakož i velmi pravděpodobně frustrovaná potřeba podpory, povzbuzení - závislost." (str. 7 rozsudku). 12. Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že "vina obžalované byla zcela jednoznačně prokázána, což vyplývá jednak z jejího doznání, jednak z dalších důkazů shora citovaných, které jsou všechny ve vzájemném souladu. (...) Pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, není zde splněn materiální předpoklad pro její užití dle § 88 trestního zákona. (...) Je sice pravda, že obžalovaná se trestného činu dopustila na osobě mladší 15 let, jednala však ve stavu zmenšené příčetnosti, jak má na mysli § 32 odst. 1 trestního zákona, a pod tlakem nepříznivých okolností - značné únavy, kdy dcera nepřetržitě plakala a manžel jí v domácnosti ani s dcerou nepomáhal. Soud proto dospěl k závěru, že jednání obžalované je nutno posuzovat jako trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 trestního zákona, právě s ohledem na skutečnost, že okolnosti případu a okolnosti na straně pachatelky snižují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalované již shora citovaným způsobem. (...) Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalované není možné přehlédnout, že se trestné činnosti dopustila na bezbranném kojenci, který neměl jakoukoliv možnost obrany vůči obžalované, navíc se jednalo o její dceru. Na druhé straně však nelze přehlédnout závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, kdy znalci dospěli k závěru, že obžalovaná jednala zkratkovitě a v době páchání trestné činnosti byly její ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou." (str.7-8 rozsudku). 13. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání (č. l. 260-264). Namítala v něm, že právní kvalifikaci jejího jednání jako trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 trestního