IV.ÚS 260/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 260/24 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAMMAX company s.r.o., sídlem Bulharská 996/20, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 8 As 155/2022-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 čj. 9 Af 17/2019-61, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. března 2019 č. j. MF-22447/2017/1603-3/2052 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. června 2017 č. j. MHMP 1043212/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy a správní orgány porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na zákonný trest podle čl. 39 Listiny, na soudní přezkum rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny a ve výsledku tak zasáhly do stěžovatelčina vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). 2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí, ze správního spisu a z vyžádaných soudních spisů obou správních soudů plyne následující. 3. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 3. 4. 2017, čj. MHMP 467041/2017, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 22. 5. 2017, čj. 42/2017-190-TAXI/3, byla stěžovatelka potrestána pokutou za to, že dne 5. 10. 2016 v čase 22:14 až 22:26 hod. v Praze na trase z ulice Jeruzalémské do ulice Podolská 5 jako dopravce ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, nezajistila: * aby ve vozidle používaném k podnikání byl při jeho provozu doklad k oprávnění podnikání [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě]; a současně jako dopravce provozující taxislužbu vozidlem taxislužby ve smyslu zákona o silniční dopravě nezajistila, * aby vykonával práci řidiče taxislužby jí zaměstnaný řidič jako osoba, která je držitelem oprávnění řidiče taxislužby [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. j) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby vybaveno aktuálním výpisem z evidence vozidel taxislužby [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. m) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby viditelně a čitelně označeno obchodním jménem umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem [správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona o silniční dopravě]; * aby při provozování bylo vozidlo taxislužby vybaveno taxametrem [správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě]. 4. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017, napadeným touto ústavní stížností, uznal stěžovatelku vinnou, že při stejné jízdě dne 5. 10. 2016 * účtovala za poskytnutí taxislužby částku 285,42 Kč, přestože byla oprávněna účtovat částku v maximální výši 217,20 Kč, čímž porušila povinnost podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 30. 6. 2017, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby [správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách]; * porušila povinnost při označování zboží cenami dle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách, neboť neoznačila vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatňovala v okamžiku nabídky [správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách]. 5. Posledně uvedené rozhodnutí magistrátu pak stěžovatelka napadla neúspěšně před Ministerstvem financí, který rozhodnutí magistrátu potvrdil, a před správními soudy, které zamítly její žalobu, respektive kasační stížnost. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje a rozvíjí svou argumentaci, že druhý postih je v podstatě trestem za jednání, za které již byla stěžovatelka jednou potrestána. K tomu uvádí početnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na kterou podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud vůbec nereagoval. Stěžovatelka obsažně shrnuje trestněprávní doktrínu, vysvětluje rozdíl mezi totožností skutku jako pojmem procesním a jednotou skutku jako pojmem hmotněprávním, rozebírá jednotlivé typy souběhů. Dále odkazuje na judikaturu trestních soudů, z nichž plyne vymezení totožnosti skutku z hlediska zásady ne bis in idem. Skutek z hlediska zásady ne bis in idem nelze hodnotit jen z hlediska právní kvalifikace, ale jako jednání v reálném světě. Stěžovatelka se nedopustila dvou různých jednání, ale jednoho skutku, za který byla dvakrát potrestána. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že principy trestního práva se uplatní též na trestání správní. Správní soudy a zejména Nejvyšší správní soud však tyto principy "tvrdošíjně" popírají. 7. I kdyby snad nešlo o porušení zákazu dvojího trestání, stěžovatelka se dovolává trestněprávní zásady absorpce, neboť správní orgán musí při stanovení správního trestu a jeho výše z úřední povinnosti přihlédnout k pravomocně uložené pokutě uložené jiným správním orgánem podle odlišného právního předpisu vycházející ze stejného jednání (skutku de facto). Zde se opět dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na článek sepsaný soudcem zpravodajem této věci (Kühn, Z. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v praxi Nejvyššího správního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2021, č. 2, s. 363-374). Tam uvedené závěry mají dle stěžovatelky prokazovat, že správní judikatura je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka upřesnila, že nenamítá podjatost soudce zpravodaje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. 11. Stěžovatelka sice proti napadeným rozhodnutím přináší ústavněprávní argumentaci, ovšem s oběma okruhy této argumentace se již přesvědčivě vypořádal Nejvyšší správní soud. 12. Ústavní soud předesílá, že není sporu o tom, že na nynější věc dopadají záruky podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát; podobně čl. 40 odst. 5 Listiny). IV. A. K zákazu dvojího trestání 13. V první a klíčové stížnostní argumentaci stěžovatelka tvrdí, že byla postižena podruhé za skutek, za který již předtím byla potrestána podle zákona o silniční dopravě. Nejvyšší správní soud na tuto otázku reagoval podrobně. Stěžovatelka však má pravdu, že menší pozornost věnoval judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (bod 19 napadeného rozsudku). Namísto toho se zaměřil hlavně na vlastní judikaturu, mnohdy bohužel z počátku tohoto století, tedy ještě předcházející aktuální judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (body 15 až 20 tamtéž). Klíčové však je, že Nejvyšší správní soud správně vyšel z pojetí skutku de facto, tedy z pojetí, které aktuální judikatuře odpovídá (viz níže). 14. Protože stěžovatelka snáší proti závěrům Nejvyššího správního soudu vlastní detailní argumentaci, Ústavní soud k tomu dodává následující. Předně je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhat či soudit druhý "trestný čin", pokud vyplývá z týchž skutečností nebo ze skutečností, které jsou v podstatě stejné. 15. Z hlediska aktuální judikatury je k výkladu zákazu dvojího trestání třeba zaměřit se na skutečnosti, které tvoří soubor konkrétních skutkových okolností týkajících se téhož obviněného a které jsou "neoddělitelně" spojeny v čase a prostoru, tj. skutek, idem. Pro určení totožnosti skutku je rozho