IV.ÚS 2600/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2600/09 ze dne 9. 12. 2010 N 245/59 SbNU 499 K povinnosti soudů zabývat se námitkou rozporu smlouvy s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele "F" družstvo, se sídlem Filipova 9, 635 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 586/2006 ze dne 30. ledna 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 3626/2008 ze dne 30. června 2009, ve věci žaloby na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a M. B. a P. P. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 3626/2008 ze dne 30. června 2009 a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 586/2006 ze dne 30. ledna 2008 se zrušují. Návrhu stěžovatele na přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se nevyhovuje. Odůvodnění Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 42 C 19/98 bylo zjištěno, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě M. B., J. T. a P. P na stanovení povinnosti žalovanému stěžovateli uzavřít se žalobci ve stanovené lhůtě kupní smlouvu ohledně ideální části označených nemovitostí - obytných domů. Povinnost uzavřít uvedenou kupní smlouvu žalobci opírali o smlouvu o smlouvě budoucí (dále též "smlouva"), jež byla mezi nimi a stěžovatelem - zastoupeným jeho tehdejším předsedou a tehdejším členem představenstva - uzavřena dne 3. září 1997 a podle níž měla být kupní smlouva se stěžovatelem uzavřena poté, co stěžovatel bude v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí. Stěžovatel, který jako právnická osoba vznikl dne 4. února 1997 mimo jiné za účelem převádění bytových jednotek v předmětných nemovitostech do vlastnictví svých členů, koupil tyto od předchozího vlastníka Teplárny Brno, a. s., který byty v nich situované přiděloval svým zaměstnancům (původně byty podnikové). Tito, jako nájemci bytů v předmětných nemovitostech, založili družstvo stěžovatele proto, aby bylo možno tyto byty po vymezení bytových jednotek prohlášením vlastníka převést do jejich osobního vlastnictví. Kupní cena za nemovitosti měla být společnosti Teplárny Brno, a. s., zaplacena z členských vkladů členů družstva, avšak s ohledem na to, že někteří nájemníci neměli dostatek finančních prostředků na zaplacení členských podílů a stěžovatel tak neměl k dispozici celou částku na zaplacení kupní ceny společnosti Teplárny Brno, a. s., poskytli shora jmenovaní žalobci, členové družstva a rovněž nájemci bytů, stěžovateli finanční částku cca 1 000 000 Kč jako půjčku. (Tato půjčka jim byla v říjnu 1998 vrácena se 14% úrokem). Sami se pak na mimořádné schůzi družstva konané dne 11. srpna 1997 stali dalšími novými členy představenstva družstva, které s nimi následně jako s budoucími kupujícími uzavřelo předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž stěžovatel poté, co se stane vlastníkem nemovitostí, na ně převede do podílového spoluvlastnictví ideálních 3krát 36/1000 (9/250) označených nemovitostí. Stěžovatel ve stanovené lhůtě kupní smlouvu se žalobci neuzavřel, a proto se tito obrátili na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle stěžovatele při uzavření kupní smlouvy. Po provedeném dokazování (mimo jiné i výslechem podstatné části členů družstva přítomných na mimořádné schůzi) soud prvního stupně - v pořadí svým již druhým rozsudkem - žalobu opakovaně zamítl s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku), je v rozporu s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a dále s odkazem na ustanovení § 13 odst. 4 obchodního zákoníku a § 20 odst. 1, 2 občanského zákoníku dovodil překročení pravomocí předsedy a člena představenstva družstva při uzavírání smlouvy s tím, že žalobci v době jejího podpisu museli vědět, že představenstvo družstva překročilo mandát daný mu členskou schůzí. Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") se s názory soudu prvního stupně neztotožnil a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Z podrobně rozvedených důvodů a s důrazem na to, že v době uzavření smlouvy dne 3. září 1997 nebyly v předmětných nemovitostech vymezeny bytové jednotky, jak uvedl, nemohl dospět k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí se má týkat plnění nemožného a z tohoto důvodu že je neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku). Poukázal také na to, že v době uzavření smlouvy nebylo rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi svěřeno do působnosti členské schůze zákonem a ani ze stanov stěžovatele, platných k uvedenému dni, nic takového nevyplývalo. Ustanovení § 13 odst. 4 a § 239 odst. 4 obchodního zákoníku aplikovat nebylo možno, neboť těmito ustanoveními byl citovaný zákon doplněn až po uzavření sporné smlouvy zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jenž nabyl účinnosti 1. ledna 2001. Smlouva také byla uzavřena osobami oprávněnými jednat za stěžovatele ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 občanského zákoníku, ustanovení odstavce druhého tohoto ustanovení se na daný případ nevztahuje, neboť se týká právních úkonů pracovníků či členů družstva, předmětný úkon však učinilo představenstvo družstva jako statutární orgán v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolání podané stěžovatelem do rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") zamítnuto, jelikož se jmenovaný soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího. Nad rámec dovolacího přezkumu učinil však další poznámky, a to: 1. dovolatel neuplatnil jako důvod neplatnosti rozpor sporné smlouvy s dobrými mravy, 2. předmětem daného řízení není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří uvedenou smlouvu uzavřeli, 3. stěžovateli nic nebrání v tom, aby poté, co na základě sporné smlouvy bude proveden vklad do katastru nemovitostí, usiloval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se žalobci a posléze o vytvoření jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., případně v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vzniku jednotek podle uvedeného zákona. Proti těmto rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí porušení shora označených základních práv. Obdobně jako v předcházejícím řízení tvrdí neplatnost smlouvy pro neurčitost a vady, spočívající v předmětu smlouvy, překročení pravomocí předsedy a člena představenstva, kteří k uzavření této smlouvy neměli mandát od ostatních členů družstva, o čemž žalobci věděli, neboť v době uzavírání smlouvy byli zároveň i statutárními orgány družstva. Uzavření kupní smlouvy, k níž je napadenými rozhodnutími donucován, je v rozporu s dobrými mravy. Opětovně také poukazuje na to, že mělo být aplikováno ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i to, že povinnost uzavřít kupní smlouvu je v rozporu se zákonem, a to s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb. Uvádí, že již v době koupě předmětných nemovitostí byli všichni nájemníci zakládajícími členy družstva stěžovatele, a to platí i o nájemnících bytů zmiňovaných ve smlouvě, mají vypořádány všechny závazky vůči družstvu a chtějí nyní byty převést do osobního vlastnictví. V doplnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel obsáhle polemizuje s názorem odvolacího soudu o tom, že pokud nejsou v domě vymezeny bytové jednotky, může družstvo majetkově disponovat s nemovitostmi a činit i právní úkony směřující k převodu jejich částí, a rozvádí argumenty svědčící jím zastávanému názoru opačnému, vycházejícímu a opírajícímu se o smysl a účel zákona č. 72/1994 Sb. a jeho ustanovení § 23 s důrazem na to, že převod ideálních částí nemovitosti družstva, ve které jsou byty, se v důsledku dotýká majet