IV.ÚS 2600/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2600/19 ze dne 1. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2019 č. j. 5 Tdo 595/2018-97, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 9 To 300/2017-571 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. května 2017 č. j. 10 T 8/2016-512, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že se s druhým obviněným dohodl, že společnost, za kterou jednal stěžovatel, podá nabídku na veřejnou zakázku, která bude působit reálně, avšak společnost se o zakázku ucházet nebude. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení pořízených odposlechů, z nichž je dle soudu zřejmá dohoda trestného jednání mezi oběma hovořícími. Pořízené odposlechy jsou přitom dle městského soudu zákonným důkazem, neboť byly nařízeny a provedeny v souladu s trestním řádem. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací městského soudu. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal tzv. extrémní rozpor, neboť soudy hodnotily pořízené odposlechy v souladu s ostatními (listinnými) důkazy a vyloučily jiný význam zaznamenaných hovorů. Dále se Nejvyšší soud obsáhle zabýval zákonností nařízení a pořízení odposlechů, a dospěl k závěru, že v tomto směru k žádnému relevantnímu pochybení nedošlo. Příkaz k nařízení odposlechů sice nebyl náležitě odůvodněn z hlediska posouzení možnosti dosáhnout sledovaného účelu jinak, to však nečiní samo o sobě pořízené odposlechy nezákonným důkazem. Od počátku bylo dáno důvodné podezření z páchání uvedené trestné činnosti, páchané prostřednictvím telefonní komunikace, a bylo tedy dle Nejvyššího soudu zjevné, že účelu nebylo možné dosáhnout jinak. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v první řadě namítá, že v dané věci nebyly řádně nařízeny provedené odposlechy. Odůvodnění příkazů neuvádí, z jakých okolností vyplývá nutnost jejich nařízení a z jakého důvodu nelze důkazy opatřit jiným způsobem. Tento nedostatek konstatoval i Nejvyšší soud, který však navzdory tomu považoval uvedený postup za zákonný. Tím se dle stěžovatele Nejvyšší soud odchýlil od své vlastní starší judikatury. V dané věci byl navíc proti stěžovateli odposlech nařízen toliko k získání prvotních důkazů. Konečně ani zajištěné odposlechy neprokazují stěžovatelovu účast na trestném jednání. Pořízené odposlechy soudy hodnotily v rozporu s jejich obsahem, v neprospěch stěžovatele. Podstatná část rozhovorů je navíc nesrozumitelná, takže nelze obsah konverzace postavit najisto. Obsah rozhovorů tak soudy doplnily pouze svými domněnkami. Soud navíc po stěžovateli požadoval předložení konkrétních listin, čímž dle stěžovatele porušil zásadu zákazu sebeobviňování. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá. 9. Za stěžejní námitku lze považovat tvrzení o nezákonném nařízení odposlechů, z jejichž provedení soudy dovodily stěžovatelovu vinu. S touto námitkou se však velmi obsáhle vypořádal Nejvyšší soud, jehož závěrům nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, neboť plně odpovídají judikatuře Ústavního soudu. Ta nevyžaduje formálně dokonalé odůvodnění tam, kde je nezbytnost provedení odposlechů patrná z kontextu v případu známých okolností. Kupříkladu u domovních prohlídek, které jsou z hlediska omezení ústavních práv přinejmenším srovnatelným zásahem jako odposlechy, netrvá Ústavní soud na přehnaně formalistickém odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3850/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Úvahy soudu není třeba dalece rozvádět např. tam, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je přímo z popsaných skutkových okolností snadno odvoditelná pro každou osobu s běžnými znalostmi fungování orgánů činných v trestním řízení a chování pachatelů trestných činů (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13). Je kupříkladu dostatečně známou skutečností, že elektronické stopy jsou velmi subtilní, a snadno a rychle zničitelné nebo změnitelné, a jejich urychlené zajištění nutné (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 332/14 nebo ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3441/14). 10. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení měly důvodné podezření, že jeden z podezřelých páchá trestnou činnost prostřednictvím telefonu, je zřejmé, že její objasnění bez provedení odposlechů bylo v zásadě nemožné. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelových práv v tomto směru nedošlo. Pro úplnost lze odkázat na velmi podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 11. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatel už pouze