IV.ÚS 2602/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2602/13 ze dne 23. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Markéty Svobodové, zastoupené Mgr. Martinou Šímovou, advokátkou se sídlem na adrese Plzeň, Radyňská 479/5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2013 č. j. 12 Co 310/2013, 12 Co 311/2013-640, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení výroků II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2013 č. j. 12 Co 310/2013, 12 Co 311/2013-640 pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. dubna 2013 č. j. 99 P 237/2008-630 bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelky na změnu výchovy a výživy k její nezletilé dceři, dále tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o úpravě styku nezletilé dcery se stěžovatelkou a o změně výživného. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. května 2013. Samostatným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. května 2013 sp. zn. 99 P 237/2008 bylo rozhodnuto o nákladech zálohovaných státem na pořízení důkazu (znaleckého posudku a výslechu znalkyně) ve výši 17 356 Kč tak, že okresní soud povinnost k jejich náhradě uložil oběma rodičům stejným dílem. Proti tomuto usnesení podal odvolání otec nezletilé. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností ve výroku II. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice částku 17 356,- Kč do 31. prosince 2013, ve výroku III. rozhodl, že otci se povinnost k náhradě nákladů řízení neukládá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí zcela změnilo původní usnesení okresního soudu, zvýšilo její povinnost k úhradě nákladů tak, že tato povinnost byla přenesena pouze na ni, aniž by měla možnost k tomuto se jakkoli vyjádřit. Krajský soud podle tvrzení stěžovatelky rozhodl bez nařízení jednání, podané odvolání stěžovatelce nedoručil a k tomu rozhodl nad rozsah toho, čeho se otec nezletilé domáhal. Stěžovatelka má za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s ustanovením § 210 o. s. ř. jí soudy nezaslaly podané odvolání k vyjádření se. Dále namítala porušení principu rovnosti účastníků řízení a "rovnosti zbraní", neboť nemohla účinně uplatňovat námitky a argumenty. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů nesprávně zvážily ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., kdy v jejím případě bylo s ohledem na okolnosti případu a povahu věci naprosto vhodné a účelné stěžovatelce odvolání doručit a kdy navíc z argumentace vznesené v odvolání bylo možné dovodit předpoklad případné změny výroku o nákladech řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 748/05, III. ÚS 639/06, II. ÚS 1374/08, II. ÚS 1938/12 a III. ÚS 360/13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Těžištěm ústavní stížnosti, od něhož stěžovatelka odvíjí veškerou ústavně právní argumentaci, je námitka o nedoručení odvolání, které směřovalo proti náhradově nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně, stěžovatelce, za situace, v níž odvolací soud odvolání projednal podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy bez nařízení jednání. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že obecný soud vadně interpretoval ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, pokud odvolání se týká toliko nákladů řízení. Ústavní soud se k ústavně souladnému výkladu uvedených ustanovení vyjádřil v řadě svých nálezů (týkajících se rozhodování o nákladech řízení), v nichž uvedl, že dotčená ustanovení občanského soudního řádu mají být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Tato ustanovení nelze vykládat formalisticky, neboť usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje státem vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Rozhodnutí se tak bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit. Nicméně dle konstantní judikatury Ústavního soudu i v případech týkajících se nákladů řízení, je nutné, aby soudy "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" vážily vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání. Za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání nemohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, není soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv [srov. např. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183), usnesení ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 431/07 a další in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se již dříve v nálezu ze dne 26. září 2005 vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), dostupném na http://nalus.usoud.cz, zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. Je skutečností, že ve svých nálezech, na něž v ústavní stížnosti poukazuje i stěžovatelka, Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nesmí být taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručován