IV.ÚS 2607/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018 N 149/90 SbNU 433 Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie dovolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 4. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ve věci ústavní stížnosti International Property Invest, spol. s r. o., Praha 1, náměstí Republiky 1, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017 č. j. 20 Cdo 776/2017 186, jímž byl zamítnut návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, které bylo vydáno rakouským soudem, na území České republiky, za účasti Atos IT Solutions and Services, s. r. o., se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem Praha 3, Vinohradská 89/90. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017 č. j. 20 Cdo 776/2017 186 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017 č. j. 20 Cdo 776/2017 186 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. února 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 prohlásil rozhodnutí vydané Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, dne 14. listopadu 2014 sp. zn. 12 E 1396/14g-2 za vykonatelné na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen "Nařízení" nebo "Nařízení Brusel I") pro prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. Uvedeným rozhodnutím Okresního soudu ve Floridsdorfu byla podle vykonatelných rozsudků Knížecího zemského soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, prohlášených za vykonatelné na území Rakouské republiky na základě dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí povinné pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů neshledaly jako opodstatněnou námitku povinné, podle níž oprávněná návrhem na prohlášení vykonatelnosti rakouského rozhodnutí o nařízení exekuce fakticky usiluje o exekuci rozsudků Knížecího zemského soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví. Vzhledem k tomu, že Lichtenštejnské knížectví není členem Evropské unie a rovněž mezi Českou republikou a Lichtenštejnským knížectvím nebyla uzavřena dvoustranná smlouva o právní pomoci ani tyto strany nejsou účastníky mnohostranné smlouvy o právní pomoci a neexistuje mezi těmito státy vzájemnost, nelze prohlásit tyto rozsudky za vykonatelné. Soudy postup oprávněné neshledaly jako obcházení zákona, nýbrž jako využití možností, které jí poskytuje jak rakouský, tak český právní řád. Soud prvního stupně tak podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když se zabýval pouze zjištěním, zda rakouské rozhodnutí splňuje náležitosti potřebné pro prohlášení vykonatelnosti, a když dospěl k závěru, že prohlášení vykonatelnosti je zcela v souladu s čl. 32 Nařízení, které mimo jiné umožňuje prohlásit vykonatelným rozhodnutí, jímž byl nařízen soudem členského státu výkon rozhodnutí. Podle odvolacího soudu přitom z Nařízení nevyplývá, že rozhodnutí, podle něhož by byl výkon rozhodnutí v členském státě nařízen, tedy exekuční titul, by muselo být vydáno v členském státě Evropské unie, případně ve státě, s nímž je dodržována v právních vztazích vzájemnost. 4. Dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, dne 14. listopadu 2014 pod sp. zn. 12 E 1396/14g-2 na území České republiky se zamítá. Dovolací soud uvedl, že chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských státech Evropské unie, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Následně vedená exekuce může být provedena pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. Jestliže byla v cizím státě nařízena exekuce podle cizozemského rozhodnutí, nelze daný výrok o nařízení exekuce prohlásit vykonatelným na území České republiky. Jelikož všechny výroky vykonávaného rozhodnutí jsou akty provádění vlastní exekuce, přičemž jako takové do režimu Nařízení na základě čl. 32 nespadají, bylo namístě návrh oprávněné na prohlášení vykonatelnosti zamítnout, neboť účinky nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie nelze rozšiřovat na území jiného členského státu Evropské unie. Chce-li oprávněná dosáhnout exekučního postižení peněžních prostředků povinné na účtech v České republice, může tak učinit pouze český soud v exekuci nařízené jím na podkladě cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen vykonatelným. II. 5. Stěžovatelka s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. Namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval zásadu kontradiktornosti řízení, neboť zejména odlišně od dovolání povinné formuloval otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, tj. posouzení účinků prohlášení vykonatelnosti jako rozšíření nařízení exekuce na území Rakouska i na území České republiky, aniž by o této změně stěžovatelku informoval a vyzval ji k vyjádření; Nejvyšší soud se dále zcela odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení okresního a městského soudu, aniž by se změnou právního názoru seznámil strany sporu a vyžádal si vyjádření k novému právnímu posouzení. Nejvyšší soud nadto využil možnosti postupu podle § 243d odst. 2 o. s. ř. a usnesení okresního soudu a městského soudu přímo změnil tak, že rozhodl zcela opačně než obě předchozí soudní instance, čímž odepřel účastníkům řízení možnost diskuse. 6. V této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud porušil čl. 45 odst. 2 Nařízení Brusel I, neboť přezkoumal povahu rakouského rozhodnutí a dovodil, že toto není rozhodnutím ve smyslu čl. 32 Nařízení Brusel I, ač mu byl předložen dokument vystavený příslušným rakouským soudem, který tuto skutečnost osvědčoval. Nejvyšší soud (ani žádný jiný soud v České republice) nebyl kompetentní posoudit povahu rakouského rozhodnutí. Toto příslušelo a přísluší pouze rakouským soudním a jiným příslušným orgánům jakožto orgánům země původu rozhodnutí, orgánům země, která byla oprávněna vystavit osvědčení podle čl. 54 Nařízení Brusel I. 7. Nejvyššímu soudu pak především vytýká, že ve věci rozhodl, aniž předložil Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen "SDEU") žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu evropského nástroje, konkrétně Nařízení Brusel I, přestože předložení předběžné otázky navrhovala ve svém podání ze dne 18. 4. 2017. 8. Nejvyšší soud se k jejímu návrhu nijak nevyjádřil, svůj postup nikterak neodůvodnil a ani neosvětlil, proč si sám přiznal oprávnění posoudit, zda je rakouské rozhodnutí rozhodnutím ve smyslu čl. 32 Nařízení Brusel I. Poukazuje na srovnatelnou judikaturu Ústavního soudu, a to nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), podle níž "již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka, která má vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí", dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07 ze dne 11. 3. 2008 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), podle něhož "porušením práva na spravedlivý proces by mohl být např. fakt, že by se soud s návrhem na předložení předběžné otázky nevypořádal". Rovněž poukazuje na nálezy Ústavního soudu připouštějící možnost porušení práva na zákonného soudce [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311)]. 9. Dále uvádí, že Nejvyšší soud v odůvodnění chybně uvedl, že všechny výroky vykonávaného rozhodnutí jsou akty provádění vlastní exekuce, přičemž jako takové do režimu Nařízení na základě čl. 32 nespadají. Nevysvětlil však, proč za vykonatelný titul nepovažuje výrok o nákladech řízení, tj. výrok o rakouských nákladech řízení, který není výrokem o nařízení exekuce, a proto na něj nelze aplikovat uvedené vysvětlení. 10. Vzhledem k tomu, že obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám