IV.ÚS 2609/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2609/16 ze dne 11. 4. 2017 N 57/85 SbNU 69 Limity literární činnosti soudce a jeho svobody projevu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 2609/16 ve věci ústavní stížnosti M. Z., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem Aloise Krále 10, Prostějov, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2016 č. j. 11 Kss 6/2015-53, kterým byl stěžovatel uznán vinným z porušení povinností soudce, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud si za účelem posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis. Z něho se podává, že k návrhu předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud (dále též "kárný soud") podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb.") tak, že stěžovatele, soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, uznal vinným, že publikací svých článků Dopis dezorientovaného běžence (ze dne 23. 8. 2015) a Zpráva o putování do Němec (ze dne 6. 11. 2015) na webu www.pravyprostor.cz porušil povinnosti soudce, vyplývající pro něj z § 80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."). Argumentuje zejména tím, že tyto články obsahují příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek. 3. Kárný soud dospěl k závěru, že stěžovatel zaviněným jednáním narušil důstojnost soudcovské funkce, a tím spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., a podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. mu uložil kárné opatření ve formě důtky. Kárný soud dále stěžovatele podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. zprostil kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že publikací článku Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě (ze dne 25. 9. 2015) na webu www.pravyprostor.cz porušil povinnosti soudce vyplývající pro něj z § 80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., protože skutek není kárným proviněním. II. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu, které je zakotveno v čl. 17 odst. 2 Listiny a v čl. 10 Úmluvy, neboť nejednal v úmyslu poškodit důstojnost a dobré jméno soudcovského stavu. Tvrdí, že pouze využil svého ústavního práva na svobodný projev a v jeho mezích vyjádřil své názory prostřednictvím literární činnosti (satirické umělecké tvorby). Pokud jsou ve zmíněných článcích uvedeny vulgarity, tak podle stěžovatele a priori bez dalšího neznamenají nedůstojné vyjadřování. Naopak pro satirický literární styl je příznačné využití vulgárního jazyka pro akcentaci problému či nadsázky. 5. Stěžovatel poukazuje na satirická díla jako je Tankový prapor, případně Osudy dobrého vojáka Švejka. Samotné články prezentoval jen pod svým jménem a příjmením, kdy se vždy vyvaroval označení funkce soudce. Nikdy neměl v úmyslu využít vážnosti čestného soudcovského stavu tak, aby článkům dodal zdání autority. Naopak je publikoval pouze jako občan, který vyjadřuje svůj názor. Upozorňuje na skutečnost, že v České republice žije podle serveru www.kdejsme.cz 168 mužů, kteří mají stejné příjmení jako stěžovatel. I z následných reakcí čtenářů na medializaci kárného řízení bylo podle stěžovatele evidentní, že čtenáři nevěděli, že jde o soudce, a mnoho z nich to překvapilo. Tedy samotným zveřejněním článků nemohl poškozovat důstojnost soudcovské funkce. Zdůrazňuje, že satira je literárním odvětvím, a pokud je soudcům výslovně zákonem povolena literární činnost, konkrétně v § 85 zákona č. 6/2002 Sb., pak satira z toho podle stěžovatele vyjmuta není. Jestliže kárný soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jeho glosy neobsahují nenávistné či zákonu odporující prvky, pak odporuje elementární právní logice, aby za ně byl kárně postižen. Hodnocení glos spočívající v tom, že styl jejich formulace poškozuje důstojnost soudcovské funkce, je podle stěžovatele hodnocením nikoliv právním, ale hodnocením umělecké úrovně, tedy literární kritikou. Nicméně tato kritika je podle stěžovatele čistě subjektivním hodnocením členů kárného senátu. Kárný soud podle stěžovatele konstatoval, že soudce ve svém volném čase a občanském životě nemá jednat tak, aby se veřejnost v důsledku jeho jednání dívala paušálně na soudcovský stav jako na sbor nedůstojných osob. 6. Podle stěžovatele je třeba kritéria, za kterých lze omezit právo na svobodu projevu, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), vykládat velmi restriktivně při zachování maximální ochrany ústavně zaručených práv. V této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/03 ze dne 19. 4. 2004 (U 23/33 SbNU 453) a I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605). 7. Podle stěžovatele rozhodnutím kárného soudu fakticky došlo k povýšení subjektivního názoru na jeho literární tvorbu nad čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy, ale i nad zákon č. 6/2002 Sb., který výslovně umožňuje soudcům literární činnost, aniž by z ní vyjmul některé žánry, jako např. satiru. Je naprosto nepřijatelné, aby extenzivní výklad § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (dbát na důstojnost soudcovské funkce) nerespektoval jiná ustanovení garantovaná zákonem či dokonce ústavním pořádkem. V tomto konkrétním případě podle stěžovatele nenastaly ony konkrétní kvalifikované okolnosti, které by umožňovaly výkladem překlenout absenci ustanovení, které by omezovalo právo na svobodu projevu v zákoně č. 6/2002 Sb. III. 8. Nejvyšší správní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť má za to, že z něho také vyplývá odpověď na námitky uplatněné v ústavní stížnosti, v níž stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se již kárný soud důkladně vypořádal ve svém rozhodnutí. Dále uvedl, že nikterak nezpochybňuje nutnost restriktivního přístupu v případě omezování práva na svobodu projevu, jehož se stěžovatel dovolává. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřetelně vyjádřen názor, že v obecné rovině posuzované články nepředstavují žádný exces, který by odůvodňoval zásah ze strany veřejné moci. Se stěžovatelem se shoduje v názoru, že jeho články neobsahují nenávistné či jinak škodlivé výroky, které by obecně neměly být tolerovány. V souladu s judikaturou ESLP však vyjádřil názor, že v případě soudců je - pro jejich zcela specifické a do značné míry výjimečné postavení ve společnosti - při výkonu práva na svobodu projevu třeba zachovávat jistou zdrženlivost. Jedině tak lze očekávat, že soudní moc bude veřejností vnímána jako nestranná a důvěryhodná. Tento názor účastník řízení podepřel judikaturou ESLP, když odkázal na rozhodnutí ve věci Wille proti Lichtenštejnsku (rozsudek velkého senátu ze dne 26. 9. 1995, č. 28396/95). Z napadeného rozhodnutí je podle Nejvyššího správního soudu taktéž zcela zřejmé, že nedospěl (na rozdíl od kárného navrhovatele) k názoru o existenci jednoho z tvrzených škodlivých následků jednání stěžovatele, a to ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů; podstata výhrad kárného soudu k publikační činnosti stěžovatele tkví pouze v naplnění druhého škodlivého následku, a to narušení důstojnosti soudcovské funkce. 9. Účastník řízení dále odmítl expresivně laděné nařčení, že stěžovatel byl postižen za to, že jeho články nekonvenují osobnímu vkusu členů kárného senátu, což rezultovalo v uznání viny za kárné provinění. Hodnocení literární činnosti je, samozřejmě, ze své podstaty vždy podmíněno jistou mírou subjektivity hodnotitelů. Odůvodnění kárného rozhodnutí přesvědčivě dokládá, že se členové kárného senátu pokoušeli nahlížet na celou věc s maximální objektivitou, bez ohledu na to, jak obsah jednotlivých článků konvenuje jejich hodnotovému založení a názorům o literární úrovni předestřených opusů. Nejvyšší správní soud nepopírá právo soudce vyjadřovat se veřejně i k otázkám, které veřejnost vnímá jako kontroverzní, a to i cestou publikace satirických článků. Za absurdní považuje tvrzení stěžovatele, že autorita soudní moci nebyla narušena jím, ale kárným navrhovatelem, který inicia