IV.ÚS 2611/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2611/13 ze dne 4. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelek Renaty Erbové a Lucie Švedjukové, obě zastoupeny Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem, Revoluční 3, Praha 1, proti průtahům v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 196/2008 u Obvodnímu soudu pro Prahu 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dne 26. 8. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v řízení sp. zn. 21 C 196/2008 zakázal pokračovat v porušování základních práv (svobod) stěžovatelek, jakož i ústavněprávních principů ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a ve smyslu čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal obnovit stav před porušením, respektive aby mu přikázal jednat bez neodůvodněných průtahů, to je aby ve věci neprodleně nařídil ústní jednání. Stěžovatelky přitom v právě projednávané věci podaly jak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), ve znění pozdějších předpisů, tak stížnost ve smyslu § 164 zákona o soudech a soudcích. Řízení podle stěžovatelek již trvá od roku 2008, doposud nebylo meritorně rozhodnuto, přičemž se konalo zatím toliko jediné jednání ve věci. II. V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavněprávní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, N 157/9 SbNU 361, a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 466/97, N 38/10 SbNU 251, sp. zn. II. ÚS 225/01, N 102/23 SbNU 35, a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, N 116/6 SbNU 335, a další). Po nabytí účinnosti zákona č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byl změněn zákon o soudech a soudcích (tj. v příslušné části ode dne 1. 7. 2004), Ústavní soud striktně vázal a váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení § 174a citovaného zákona (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04, N 112/34 SbNU 157). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04, N 107/34 SbNU 121, nález sp. zn. IV. ÚS 392/05, N 218/39 SbNU 311, nález sp. zn. II. ÚS 168/05, N 211/39 SbNU 249). Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. III. Z výše uvedeného je pak patrno, že ústavní stížnost je přípustná, neboť řízení ve věci stěžovatelek bylo skončeno (jedná se tedy o výše definovanou první skupinu). Ústavní soud však shledal, že je zjevně neopodstatněná [Ústavní soud zde přitom nereflektuje, že advokátem stěžovatelek formulovaný petit ve svém důsledku žádá, aby Ústavní soud obvodnímu soudu přikázal neprodleně nařídit ústní jednání, k čemuž ovšem Ústavní soud není příslušný - srovnej též přiměřeně odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze 6. 9. 2012 č. j. 30 UL 36/2012-9 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2394/12 z 18. 12. 2012]. Již ze samotné ústavní stížnosti plyne, že ve shora citované věci stěžovatelek skutečně došlo k průtahům, nicméně samy stěžovatelky při rekapitulaci ústavní stížnosti uvádí, že je dne 19. 3. 2013 obvodní soud vyzval k vyjádření k důkazu provedeného dožádaným rakouským soudem. Stěžovatelky pak soudu - podle svého vlastního tvrzení - své vyjádření zaslaly 29. 5. 2013. Nutno přitom podotknout (toliko pro úplnost), že dalším dožádaným orgánem v dané věci byl soud ve Spolkové republice Německo; všechny tyto úkony si přitom vyžádaly součinnost s ustanoveným tlumočníkem, přičemž ani on, ani dožádané zahraniční soudy nebyly ve své činnosti právě promptní. Nicméně - jak naznačeno - v daném řízení již podle přesvědčení Ústavního soudu k neodůvodněným průtahům aktuálně nedochází. To ovšem neznamená, že po skončení řízení nemůže být jeho celková délka shledána nepřiměřenou, což eventuálně může mít shora naznačené