IV.ÚS 2613/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2613/08 ze dne 20. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem Advokátní kanceláře v Lounech, Mírové náměstí 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 č. j. 28 Cdo 4014/2007-67, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007 č. j. 28 Co 234/2007-56 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 C 276/2005-27, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, práva na rovnost v právu ve smyslu čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 C 276/2005-27 byl zamítnut jeho návrh, aby bylo žalovanému (Pozemkovému fondu České republiky) uloženo vydat stěžovateli v k. ú. Jesenice u Prahy pozemky č. p. PK 397 o výměře 24.787 m2, č. p. PK 400 o výměře 31.357 m2 a č. p. PK 403 o výměře 35.146 m2 jako náhradu za nevydané pozemky. Zároveň bylo uvedeným soudem zastaveno řízení o vydání pozemku č. p. PK 399 o výměře 11.602 m2v k.ú. Jesenice u Prahy. K odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2007 č. j. 28 Co 234/2007-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 č. j. 28 Cdo 4014/2007-67 podle § 343b odst. 5 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. 3. Stěžovatel se vydání předmětných pozemků v k. ú. Jesenice u Prahy domáhá s ohledem na skutečnost, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené dne 25. 6. 2003 mezi L. P. (zemřelou) na straně postupitele a stěžovatelem na straně postupníka stal oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb." nebo "zákon o půdě"), s právem na bezplatné převedení jiných pozemků ve vlastnictví státu do jeho vlastnictví. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl s poukazem na skutečnost, že podle čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 253/2003 Sb."), pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo byl nárok na převod uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemků skončila dnem 31. 12. 2005. Soudy obou stupňů nezpochybnily nárok stěžovatele na základě shora citované smlouvy o postoupení pohledávek na bezúplatný převod jiných pozemků do jeho vlastnictví, ale s ohledem na skutečnost, že v dané věci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, Staroměstské nám. 4, Praha 1, nabylo právní moci přede dnem účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. a stěžovatel není původní oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, právo stěžovatele na převod náhradních pozemků pak zaniklo uplynutím lhůty dne 31. 12. 2005. S tímto právním názorem se ztotožnil i dovolací soud. 4. Stěžovatel s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí, byť si je vědom závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb., a jímž byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a jejich dědicům. Takový výklad ustanovení uvedeného zákona by však byl podle názoru stěžovatele zcela v rozporu nejen s účelem zákona o půdě, ale i ústavními principy vyplývajícími z Ústavy i z Listiny. Stěžovatel by tak byl pouze s ohledem na nečinnost příslušného pozemkového úřadu, případně soudu, zbaven práva na alespoň adekvátní naturální náhradu toho, o co přišla v minulosti postupitelka. Jelikož postupitelka s ohledem na svůj věk již nebyla schopna aktivně usilovat o vydání náhradních pozemků, převedla pohledávku vyplývající z titulu nevydání pozemků na stěžovatele. V době, kdy stěžovatel začal aktivně usilovat o vydání náhradních pozemků, žádné atraktivní pozemky již v uvedených katastrálních územích nebyly k dispozici, a proto stěžovatel, aby alespoň částečně minimalizoval škody vzniklé v souvislosti s nevydáním původních pozemků ve vlastnictví postupitelky, uplatnil žalobu na vydání náhradních pozemků v k.ú. Jesenice u Prahy, tedy v lokalitě, kde ceny pozemků zdaleka nedosahují výše cen postupitelkou vlastněných pozemků v k.ú. Veleslavín a Břevnov, tedy v jedné z nejlukrativnějších částí hlavního města Prahy. S ohledem na výše uvedený zásah do jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 5 C 276/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha - západ. 6. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel je v dané věci postupníkem restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě. Smyslem restitučního zákonodárství je toliko zmírnění minulých křivd, když plná jejich reparace z povahy věci možná není, a to způsobem a za podmínek stanovených restitučními zákony. Závěry obecných soudů jsou pak v souladu se zákonem č. 253/2003 Sb., povahou právního institutu prekluzivní lhůty a právními důsledky jejího uplynutí a nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 531/2005 Sb. ve vztahu k osobám postupníků restitučních nároků. Stěžovateli zůstává restituční nárok zachován, jen s limitací způsobu jeho uspokojení (peněžním plněním). Obvyklá cena pozemků zde rozhodná není, když smyslem naturální restituce je (v souladu s preambulí zákona o půdě) zmírnit následky majetkových křivd za současného respektování dalšího účelu zákona o půdě, kterým je dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Případný požadavek na naturální restituci postupníka, který není veden sledováním uvedených cílů zákona o půdě, pak po 1. 1. 2006 nemá oporu v právním řádu. Postupem obecných soudů proto nedošlo k takovému hrubému porušení práv stěžovatele, které by zakládalo z hlediska své intenzity možnou úvahu o porušení jeho ústavního práva. V podrobnostech pak krajský soud odkazuje na obsah spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí. 7. Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 1. 2007 a na provedené dokazování. V řízení byla zachována procesní práva účastníků a soud postupoval v souladu se zákonem. 8. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha - západ k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 9. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Vzhle