IV.ÚS 2614/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2614/21 ze dne 3. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 sp. zn. 8 Tdo 233/2021 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2020 sp. zn. 13 To 130/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 3 T 109/2018 stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob podnikajících podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dále zákaz výkonu povolání a podnikatelské činnosti ve smyslu téhož zákona spočívající v nákupu a prodeji motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 45 854,59 EUR a 446 655 Kč, zajištěných na jeho bankovních účtech. Okresní soud též rozhodl o náhradě škody poškozené České republice (dále jen "poškozená"). 3. Podle zjištění okresního soudu trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel v období od 17. 6. 2010 do 31. 12. 2014 jako jediný jednatel obchodní společnosti A (dále jen "společnost A"), jediný její společník (od 17. 9. 2009 do 6. 6. 2014) a osoba fakticky řídící tuto společnost (od 17. 9. 2009 do 31. 12. 2014), jejímž předmětem činnosti bylo mimo jiné pořizování motorových vozidel ze zahraničí a jejich prodej v České republice, ani jako fyzická osoba, uskutečňující ekonomickou činnost, spočívající v pořizování motorových vozidel ze zahraničí a jejich následném prodeji, včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), s cílem nepřiznat DPH z uskutečněného prodeje motorových vozidel vědomě (nikde) nezavedl prodej ve výroku rozsudku uvedených vozidel do účetnictví ani do daňových přiznání společnosti A. k DPH za jednotlivá zdaňovací období od 2. čtvrtletí roku 2010 do 4. čtvrtletí roku 2014 a nepodal daňová přiznání k DPH ani jako fyzická osoba, přičemž předstíral, že vozidla byla pořízena v zahraničí a následně prodána v České republice jinými fyzickými a právnickými osobami, na které nechal vystavovat zahraniční faktury - daňové doklady, přestože uvedená vozidla ve skutečnosti sám pořídil a prodal, čímž porušil § 21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v období od 17. 6. 2010 do 31. 12. 2014, a zkrátil tak DPH o částku 1 605 630 Kč. 4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele a státního zástupce podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodná zamítl. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům, neboť nevzaly v potaz porušení procesních předpisů policejním orgánem v přípravném řízení, nevypořádaly se s argumentací obhajoby týkající se faktického zdanění vozidel jinými daňovými subjekty, opomenuly se vypořádat se stěžovatelem navrženými důkazy a svá rozhodnutí zatížily extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. 7. Svoje námitky stěžovatel nejprve zaměřuje k domovní prohlídce a tvrdí, že listiny uvedené v úředním záznamu nebyly mezi věcmi při ní odňatými. Tím podle stěžovatele došlo k porušení § 85 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 79 odst. 5 téhož zákona. Stěžovatel poukazuje na tzv. "doktrínu ovoce z otráveného stromu", jíž měly soudy při dokazování brát do úvahy, byť není v našich poměrech přijata. Policejní orgán soupis listin provedl sám, bez přítomnosti stěžovatele a nezúčastněné osoby, což i podle okresního soudu a krajského soudu byl vadný postup, který však bagatelizovaly. Nejvyšší soud pochybil, hodnotil-li postup policejního orgánu coby reálně nezasahující do práv stěžovatele. 8. Stěžovatel za extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními označuje způsob hodnocení výpovědi svědků P. a R. T., neboť soudy u výpovědi svědka P. T. nebraly do úvahy, že byl již za obdobné krácení daní odsouzen, přičemž v posuzované trestní věci odmítl vypovídat, protože by si mohl přivodit trestní stíhání z důvodu nezdaněných dovozů, že prokazatelně falšoval podpisy své manželky na dokladech a v předmětné době se jako dovozce a prodejce vozidel prezentoval na internetu. Soudy nereflektovaly, že tiskopisy dokladů odpovídaly svědkem v minulosti užívaným tiskopisům, na jejichž základě byl odsouzen, a že podnikání tohoto svědka v oboru dovozu a prodeje vozidel potvrdili i svědci M. R., P. B., P. D., J. F. a J. M. Extrémní rozpor spočíval v závěrech ohledně vozidla Škoda Octavia, s nímž stěžovatel neměl nic společného, neboť ho koupil svědek P. T. a svědek L. C. připustil, že "přišel někdo na plnou moc od T.". U vozidla Suzuki SX4 doložil kompletní historii a prokázal, že v účetních sestavách skutečně existovalo, a tudíž mělo být vyřazeno z žalovaného skutku. Výhrady stěžovatel uplatňuje i vůči vozidlům spojeným se zesnulým J. D., s poukazem na nový důkaz výpisem z účtu obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), kde je z údaje k 28. 1. 2013 patrno, že J. D., který jediný s účtem disponoval, zadal příkaz k úhradě ve prospěch konkretizovaného účtu, což je zřejmý důkaz, že J. D. za společnost B hradil DPH za IV. čtvrtletí roku 2012. Přitom ve výroku o vině je uvedeno několik vozidel zakoupených společností B, která do tohoto období spadají, u nichž okresní soud vyčíslil zkrácenou daň na celkem 193 679 Kč. Důkaz, že společnost B prostřednictvím J. D. vozidla v zahraničí nakupovala a platila převodem, přičemž finančnímu úřadu odváděla DPH, krajský soud nepřípustně opomněl, stejně jako důkazy o podnikatelské historii J. D. a o faktickém podnikání s vozidly, které uskutečňovaly některé další osoby. Tím podle stěžovatele nastala procesní situace opomenutých důkazů, na což Nejvyšší soud reagoval formalistickým konstatováním, že obhájce stěžovatele po přednesu odvolání sdělil, že nemá návrhy na doplnění dokazování. 9. Porušení zásady vyhledávací stěžovatel spatřuje v tom, že soudy neprováděly ucelené dokazování a nerespektovaly, že svědci P. D. a J. F. potvrdili zakoupení vozů a plnění daňových povinností. Za důkazy nepodložený považuje závěr, že uvedené osoby obchody nedanily, protože neměl k dispozici účetnictví obchodní společnosti C, ani společnosti B, a dokazováním nebyly objasněny poměry u manželů T., jimž byla daň vyměřena, a T. se proti tomuto rozhodnutí nijak nebránili a podvolili se vymáhacímu procesu, což je další důkaz, že šlo o jimi zakoupená a dovezená vozidla. Svědek J. F. nejenže zdanění vozidel potvrdil, ale soudům také své kompletní účetnictví prokazující zdanění doložil. Stěžovatel má za to, že soudy mu přičetly krácení daní, aniž by si ověřily, zda daně nebyly osobami uvedenými na dokladech v minulosti odvedeny. 10. U řady vozidel nedošlo k objasnění všech rozhodných skutečností, a proto při zachování pravidla in dubio pro reo by musela být z obžaloby vyřazena, což by mělo za následek i snížení celkové škody a následnou změnu právní kvalifikace. Stěžovatel poukazuje na to, že