IV.ÚS 2614/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2614/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. N., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2022 č. j. 7 Tdo 509/2022-1479, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2022 č. j. 50 To 269/2020-1347 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. 2 T 2/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství v Klatovech a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Rašínova 692/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, přičemž mu zároveň byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit poškozené vedlejší účastnici na náhradě škody částku ve výši 64 177 Kč. Uvedeného se stěžovatel dopustil tím, že dne 7. 4. 2017 kolem 12. hodiny v obci Hamry v okrese Klatovy na pozemku obchodní společnosti Euro-Holding, s. r.o., v rámci jednání o připojení objektu na centrální kanalizaci v přítomnosti nejméně dalších tří osob fyzicky napadl poškozeného J. K., kterého dřevěnou holí dvakrát udeřil velkou silou nejprve do podkolenní jamky levé nohy a následně do stehna pravé nohy, v důsledku čehož byl poškozený omezen na běžném způsobu života po dobu několika týdnů. 3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, na základě něhož Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným týmiž přečiny, přičemž upřesnil ve skutkové větě výroku skutkový stav a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Zároveň bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit poškozené vedlejší účastnici na náhradě škody částku ve výši 64 177 Kč. 4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele kopíruje námitky vypořádané v řízení před nižšími soudy a jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že byl shledán vinným ze spáchání trestných činů, které však nespáchal. Stěžovatel byl odsouzen v rozporu se svými základními právy, neboť soudy se zejména nevypořádaly s jeho obhajobou. 6. Stěžovatel následně předkládá konkrétní skutková tvrzení, která opírá o důkazy předložené obhajobou, z nichž některé nebyly v hlavním líčení ani veřejném zasedání provedeny, neboť soudy je bezdůvodně považovaly za nadbytečné. Těmito zásadnímu důkazy jsou zejména: provedení záznamu z mobilního telefonu stěžovatele, který stěžovatel pořídil v průběhu policejního zásahu na místě činu v H. Policie České republiky (dále jen "policie") se zde dotazovala svědků události, N., Š., C. a K., přičemž ani jeden z těchto svědků neviděl, že by stěžovatel udeřil poškozeného, nikdo z nich neviděl ani údajnou zbraň. Tento důkaz tedy mohl prokázat skutkovou verzi, kterou přednesl stěžovatel. Svévolně však proveden nebyl. Dalším důkazem, který proveden sice byl, avšak byl nesprávně hodnocen, je záznam z domovní kamery z místa činu, neboť z něj mělo být zřetelné, že poškozený se na místě činu nacházel toliko jednu minutu, a tudíž bylo časově zcela nereálné, aby v tomto krátkém okamžiku stěžovatel poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě napadených rozsudků napadl. Stěžovatel dále navrhoval, aby k tomu byl učiněn vyšetřovací pokus, čemuž opět nebylo vyhověno. Neprovedením těchto důkazních návrhů došlo ke vzniku tzv. opomenutých důkazů, což zakládá porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. 7. Stěžovatel dále uvádí, že výpovědi svědků K., Č., K. a K., kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele, jsou v souladu s četnými důkazy, které předkládal stěžovatel a které provedeny nebyly. Stěžovatel k tomu uzavírá, že v jeho věci figurovaly dvě skupiny svědků, kdy jedna skupina svědků vypovídala v neprospěch stěžovatele a druhá skupina v jeho prospěch. S tímto rozporem se soudy nikterak nevypořádaly a pominuly základní pravidlo trestního řízení, které je promítnuto v zásadě in dubio pro reo, tedy jestliže existovaly dvě verze skutkového děje, měly soudy rozhodnout ve prospěch stěžovatele. 8. Stěžovatel uvádí, že vede civilní spor se S., který je přítelem poškozeného, přičemž S. projevoval extrémní zájem o trestní řízení ve věci stěžovatele a stěžovatel zjistil, že S. disponuje informacemi z trestního řízení ve věci stěžovatele, které se k němu nemohly dostat jinak, než že mu je sdělila samosoudkyně v jeho trestní věci, o jejímž vyloučení z úkonů trestního řízení stěžovatel několikrát neúspěšně usiloval. O jeho posledním návrhu bylo rozhodnuto až po vydání rozsudku okresního soudu, což stěžovatel považuje za závažnou procesní chybu. 9. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily svědeckou výpověď svědkyně K., kterou vyhodnotily jako nevěrohodnou s odůvodněním, že vůči policistům na místě činu vypovídala jinak než v hlavním líčení, a to aniž by se soudy obtěžovaly provést důkaz záznamem z mobilního telefonu stěžovatele, který mohl prokázat opak. 10. Stěžovatel uvádí, že v době 12:03 hodin, kdy byl policii předmětný skutek ohlášen, se ani nenacházel na místě činu, což vyplývá z kamerového záznamu z místa činu, zranění poškozenému tedy musel způsobit někdo jiný. 11. Okresní soud špatně zaprotokoloval průběh hlavního líčení, proti čemuž stěžovatel opakovaně brojil námitkami mířenými okresnímu soudu. Okresní soud však opravy protokolace provedl až poté, co mu věc vrátil bez meritorního posouzení krajský soud, kterému bylo doručeno odvolání stěžovatele, avšak bez opravy protokolu nemohl o odvolání rozhodnout, a tudíž okresnímu soudu uložil, aby o námitkách stěžovatele k protokolaci rozhodl. 12. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se nemohl řádně zabývat jeho odvoláním, neboť své odvolání několikrát doplnil, přičemž poslední doplnění bylo značně rozsáhlé a krajský soud je obdržel až krátce před nařízením veřejného zasedání, z čehož je zjevné, že mělo být veřejné zasedání odročeno, aby si je krajský soud mohl řádně nastudovat, což se však nestalo. Tím bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na soudní ochranu. 13. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem krajského soudu, kterým mu bylo uloženo podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Stěžovatel nechápe, co má nahrazovat, neboť navazujícím výrokem o náhradě škody mu bylo jasně uloženo, aby nahradil škodu vedlejší účastnici. Poškozený vzal nakonec svůj návrh na náhradu škody zpět s odůvodněním, že mu škodu nahradila pojišťovna a náhradu nemajetkové újmy nepožadoval. Stěžovatel je tedy v nejistotě, co a komu má hradit, aby naplnil soudní rozhodnutí. 14. Stěžovatel taktéž brojí proti postupu Nejvyššího soudu, jemuž zaslal doplnění svého dovolání, které bylo datovou zprávou doručeno dne 9. 5. 2022. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení uvedl, že doplnění dovolání bylo doručeno po lhůtě, a tudíž se jím nezabýval. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť lhůtu pro podání dovolání je nutno počítat od doručení překladu rozsudku krajského soudu stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, k čemuž došlo dne 7. 3. 2022, tudíž doplnění dovolání bylo podáno ve lhůtě, když den 7. 5. 2022 připadl na sobotu, a tudíž lhůta skončila dnem 9. 5. 2022 včetně. 15.