IV.ÚS 2618/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2618/23 ze dne 7. 5. 2024 Povinnost NSS postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Dominika Štumpera, zastoupeného JUDr. Petrem Doležalem, advokátem, sídlem Mazovská 476/2, Praha 8 - Troja, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 131/2021-86 ze dne 26. července 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 131/2021-86 ze dne 26. července 2023 bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 131/2021-86 ze dne 26. července 2023 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce ústavně zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na legitimní očekávání, a že napadené rozhodnutí je výsledkem přepjatého formalismu. 2. Správní orgány a správní soudy se v posuzované věci zabývaly přestupkem, kterého se měl dopustit stěžovatel jako provozovatel konkrétního vozidla tím, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neurčený řidič vozidla dne 28. ledna 2020 v konkrétní čas a na konkrétním místě (v obci) jel stěžovatelem provozovaným vozidlem (nepovolenou) rychlostí 83 km/h (po odečtení odchylky). V souvislosti s popsanou jízdou nepovolenou rychlostí bylo správními orgány vedeno ještě i (jiné - další) přestupkové řízení proti stěžovateli i jako řidiči. 3. Po zahájení řízení o přestupku řidiče obdržel Městský úřad Turnov (dále také jen "městský úřad") dne 20. března 2020 plnou moc pro toto řízení (vedeném pod sp. zn. OD/20/3709), udělenou stěžovatelem Petru Kocourkovi. Přípisem městskému úřadu již ze dne 30. ledna 2020 - v reakci na výzvu zaslanou městským úřadem dne 29. ledna 2020 - však stěžovatel mj. uvedl, že zmocňuje k zastupování v případném řízení o přestupku provozovatele vozidla obchodní společnost Pomáháme a chráníme, s. r. o. (dále jen "Společnost"). V řízení o přestupku provozovatele vozidla zasílal správní orgán písemnosti stěžovateli a Petru Kocourkovi, nikoli ale Společnosti. 4. Rozhodnutím č. j. OD/20/23476/SCA ze dne 30. července 2020 uznal městský úřad stěžovatele vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. OD 821/20-4/67.1/20189/ŠN KULK 78639/2020 ze dne 27. října 2020 odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 5. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 30 A 110/2020-56 ze dne 22. dubna 2021 zamítl (výrok I). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud neshledal důvodnou námitku, že správní orgány jednaly s Petrem Kocourkem jako s osobou, která byla stěžovatelovým zmocněncem, ač jím podle stěžovatele nebyla. Důvodnými neshledal ani zbylé námitky. 6. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil s názorem krajského soudu, že Petr Kocourek zastupoval stěžovatele rovněž v řízení o přestupku provozovatele vozidla, ale současně k tvrzenému zastoupení stěžovatele v řízení o přestupku provozovatele vozidla Společností uzavřel, že existenci takového zastoupení stěžovatel neprokázal předložením kvalifikovaného dokladu, tedy plné moci. V přípisu ze dne 30. ledna 2020 (učiněném v řízení o přestupku řidiče) podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel pouze vyjádřil vůli nechat se Společností zastupovat v řízení o přestupku provozovatele vozidla, aniž by předložil "odpovídající plnou moc". Procesní pochybení - nesprávné (duplicitní) doručování i Petru Kocourkovi jako domnělému zmocněnci - tak nemělo podle názoru Nejvyššího správního soudu vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Další kasační námitky považoval Nejvyšší správní soud za nedůvodné a procesní počínání stěžovatele vnímal jako snahu komplikovat vedení obou přestupkových řízení. Uzavřel, že procesní vada - nevyčkání pravomocného ukončení řízení o přestupku řidiče - rovněž neměla ve výsledku vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud již posuzoval identickou situaci písemného udělení zmocnění při podání vysvětlení, a to v rozsudku č. j. 7 As 75/2014-27 ze dne 27. listopadu 2014, a tehdy uzavřel, že správní řád soudní nestanoví povinnost předložit písemnou plnou moc na listině nadepsané jako "plná moc" a obsahující jak zmocňující projev vůle zmocnitele, tak i akceptační projev zmocněnce. Nejvyšší správní soud podle názoru stěžovatele tuto judikaturu nerespektoval a rozhodl opačně. Domnívá se proto, že v jeho věci měl rozhodnout rozšířený senát. V napadeném rozsudku spatřuje porušení právní jistoty a práva na legitimní očekávání, a to rovněž u širokého okruhu subjektů, které udělují plné moci identickým způsobem. Právní názor Nejvyššího správního soudu, že plná moc nebyla podána na samostatné listině, považuje za přepjatě formalistický. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. 10. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel závěry v napadeném rozsudku dezinterpretuje, jelikož v odůvodnění rozsudku nestojí, že by za plnou moc mohla být považována pouze samostatná listina označená výslovně jako "plná moc". Nadto skutkový stav se v odkazovaném rozsudku od posuzované věci lišil, jelikož indicie o akceptaci plné moci zmocněncem chyběly. Vzhledem k odlišnosti ve skutkovém posouzení neexistují mezi rozsudky rozpory a nebylo nutné věc postoupit rozšířenému senátu. Upozorňuje, že způsob formulace plných mocí a jejich kombinování pro řízení o přestupku řidiče a přestupku provozovatele vozidla jsou nestandardní a neracionální a že v mnohých přestupkových řízeních šlo o běžnou - obstrukční - procesní taktiku konkrétních zmocněnců, jejichž účelem bylo vytvářet účelové procesní pasti. Navrhuje odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost. 11. Vedlejší účastník uvedl, že trvá na důvodech, pro které zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu, protože zmocnění plnou mocí neprokázal, a ztotožnil se se závěry Nejvyššího správního soudu z napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že za stěžovatele aktivně jednal Petr Kocourek. Navíc propojení Společnosti s Petrem Kocourkem, který předložil plnou moc pro zastupování v plném rozsahu a všech stupních řízení, bylo ve správním spise doloženo. Rovněž poukázal na mnohaleté zkušenosti s obstrukčními praktikami konkrétních zmocněnců, kteří se snažili řízení procesně paralyzovat. Požádal, aby Ústavní soud tyto postupy zohlednil. 12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 103/2023-30 ze dne 13. prosince 2023, jimž druhý senát jinou právní věc postoupil rozšířenému senátu z důvodu nejednotnosti judikatury založených napadeným rozsudkem. Rozpor s konstantní judikaturou spatřuje i ve tvrzení týkajícího se povinnosti explicitní nebo konkludentní akceptace plné moci zmocněncem. Za účelové považuje tvrzení, že se věc v odkazovaném rozsudku od jeho věci skutkově lišila. K vyjádření vedlejšího účastníka svého práva repliky stěžovatel nevyužil. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti V. a) Obecná východiska přezkumu rozhodnutí