IV.ÚS 262/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 262/10 ze dne 16. 9. 2010 N 198/58 SbNU 749 K uplatnění námitky promlčení jsoucí v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 16. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R. proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému městu Hořice v Podkrkonoší (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 249/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 249/2005-623, jímž byla stěžovatelce dříve náhrada škody na zdraví vůči vedlejšímu účastníkovi přiznána. I. Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 se zrušují. II. V části žádající zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá se zejména o následující důvody: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 249/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 249/2005-623 byla stěžovatelce přiznána vůči žalovanému městu Hořice v Podkrkonoší (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník - dále též jen "vedlejší účastník" nebo "město Hořice") náhrada škody na zdraví sestávající se z náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku. K dovolání žalovaného města Hořice Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 byla následně zamítnuta žaloba stěžovatelky a bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že žaloba na náhradu škody byla podána již 29. 9. 1993. Tehdy směřovala proti dvěma žalovaným, jednak Městské nemocnici Hořice (jejím právním nástupcem je město Hořice v Podkrkonoší) a Fakultní nemocnici Hradec Králové. Během 17 let trvajícího řízení vydaly obecné soudy 11 rozhodnutí ve věci samé, přičemž se nemohly sjednotit v tom, zda jsou nároky stěžovatelky požadované v rámci náhrady škody způsobené na zdraví promlčeny, či nikoli. Až shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 7. 2008 byly aspekty běhu promlčecí doby vyloženy tak, že Okresní soud v Jičíně žalobu stěžovatelky zamítl (Krajský soud v Hradci Králové jeho rozhodnutí potvrdil). Stěžovatelka tvrdí, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana, a byly tak porušeny čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy, které jsou vyjádřením práva každého na spravedlivý proces. Ústavním soudem bylo v nálezech opakovaně akcentováno, že je povinností soudu podle ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí. V daném případě se soud s tímto nevypořádal dostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení, která se jeví jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky nebyla respektována základní funkce důkazního řízení, neboť provedení a hodnocení důkazů nevyústilo v řádné zjištění skutkového stavu a vyvození adekvátního právního závěru. Spravedlivý proces má být vyřízen bez zbytečných průtahů tak, jak má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny. Okresní soud v Jičíně i Krajský soud v Hradci Králové v průběhu let řešily otázky, jako je existence škody, příčinná souvislost, výše škody, povinné subjekty, podíl jejich odpovědnosti a právní nástupnictví. Všechny tyto závěry byly Nejvyšším soudem potvrzeny jako správné. Jedinou spornou otázkou, na kterou Nejvyšší soud vyjádřil právní názor jiný než nižší soudy, byla otázka promlčení. Dospěl k závěru, že z hlediska subjektivní lhůty ohledně znalosti odpovědného subjektu je nárok promlčen. Následně Okresní soud v Jičíně ve svém rozhodnutí převzal závěry vyslovené již v prvním rozsudku, který ve věci vynesl dne 20. 4. 1995, a uzavřel, že nárok je promlčen. Stěžovatelka má za to, že nerespektoval při tomto svém závěru právní názory Krajského soudu v Hradci Králové vyslovené v usneseních z 6. 12. 1995 a 27. 3. 2002, kdy byl sice rozsudkem Nejvyššího soudu vysloven odlišný právní názor na běh subjektivní lhůty ve vztahu k odpovědným osobám, ale rozhodně nebyl překonán právní závěr ohledně počátku běhu subjektivní lhůty ve vztahu k prokázané vědomosti žalobkyně o vzniklé škodě (nikoliv tedy jen o protiprávní formě či o škodné události). Oba soudy tak porušily svým rozhodnutím ustanovení § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy důkazní povinnost je na straně, která vznáší určité tvrzení, v dané věci pak námitku promlčení - vědomost stěžovatelky o vzniklé škodě nebyla prokázána. Stěžovatelka touto ústavní stížností rovněž polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že od doby, kdy byla stěžovatelka hospitalizována v Nemocnici Na Homolce (květen 1990), běžela dvouletá subjektivní lhůta pro podání žaloby ve vztahu k odpovědným subjektům, neboť již v tomto okamžiku nepochybně věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela, a měla tedy dostatek znalostí o konkrétní odpovědné osobě. V této souvislosti totiž Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkazuje toliko na rozhodnutí stejného senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval i věc stěžovatelky. Tento senát tak ovšem neguje celou řadu právních názorů vyslovených dříve zejména Krajským soudem v Hradci Králové, kde zrušovací usnesení poukazují na to, že nárok nemůže být promlčen, neboť žalobkyně nemohla vědět, který ze dvou subjektů je subjektem odpovědným za škodu. Pokud by žalovaná podala žalobu proti neodpovědnému subjektu, vystavila by se nebezpečí náhrady soudních nákladů. Nejvyšší soud pak tento shora uvedený názor ohledně uplynutí promlčecí lhůty ve vztahu k odpovědným osobám vyřešil tímto svým právním názorem zcela jednoznačně, v této části neměly oba nalézací soudy žádný prostor k vlastním úvahám. Nejvyšší soud však ve svém rozsudku současně uvedl, že mají zkoumat otázku promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody a rozlišit okamžik vědomosti o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší. Oba soudy však znovu pochybily, když přesunuly důkazní břemeno ze žalovaného na žalobkyni, ale nejen to, rozhodly o okamžiku počátku běhu promlčecí doby, aniž by měly ke svému závěru odpovídající důkazy - soudy se například vůbec nevypořádaly s rozporným závěrem plynoucím z některých znaleckých posudků, které se týkaly ustálení zdravotního stavu stěžovatelky, což je rozhodující okamžik pro určení výše škody na zdravotním stavu. A právě při řešení otázky ustálení zdravotního stavu stěžovatelky měly soudy vycházet z názoru znalce, který byl pro stěžovatelku příznivější, neboť jde znovu o povinnost žalovaného promlčení prokázat. Konečně je třeba znovu upozornit na to, že stěžovatelka se v žalobě domáhala mezitímního rozsudku o základu žaloby právě proto, že nebyla jasná právní odpovědnost ani výše odškodnění. Pokud by alespoň orientačně do žaloby neuvedla své nároky, byla by takováto žaloba neprojednatelná. To se také skutečně stalo, neboť v roce 1993 podala sama návrh na náhradu škody k Okresnímu soudu v Jičíně, přičemž usnesením z 10. 1. 1994 Nc 966/93 bylo řízení zastaveno, neboť žaloba byla neprojednatelná pro její nedostatky. Teprve žaloba podaná prostřednictvím advokátky, která alespoň rámcově vyčíslila nároky stěžovatelky, byla projednatelná, byť ani v případě této druhé žaloby (jež vyústila v právě projednávanou ústavní stížnost) se nepodařilo najít lékaře, který by nárok vyčíslil. Soudy se rovněž podle stěžovatelky nedůsledně zabývaly její námitkou ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Obecně je nepochybně pravda, že se poškoz