IV.ÚS 262/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 262/12 ze dne 9. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci Ing. Čeňka Berana a Heleny Lakomé, právně zastoupení advokátem JUDr. Ivo Pavlů, T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2098/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 35 Co 464/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. 12 C 129/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali na žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 63/99 spočívající v nepřiměřené délce řízení a dále náhrady škody vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve zmíněném soudním řízení. Zatímco v případě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo obecnými soudy žalobě částečně vyhověno, ve vztahu k nároku na náhradu škody byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelé poukazují ve své stížnosti především na skutečnost, že v důsledku průtahů v řízení jim ušel zisk, který by jinak docílili provozem zařízení, pokud by jim bylo včas vráceno v rámci restitucí. Nalézací soud vyhodnotil danou situaci tak, že žaloba byla podána předčasně, neboť nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nárok na náhradu škody, tj. vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Obecné soudy přitom vyšly z toho, že pokud svědčí věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Na dlužníka stěžovatelů byl prohlášen konkurz, přičemž stěžovatelé po jeho skončení obdrželi toliko 0,18555% z přihlášených pohledávek. V době rozhodování dovolacího soudu již bylo známo, jak konkurzní řízení skončilo a je tedy patrné, že právní argumentace zvolená Nejvyšším soudem nemůže být považována za ústavně konformní. Stěžovatelé jsou toho názoru, že za nastalé situace jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66). Dle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatele nepřiznání náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu. Obecné soudy při posuzování předmětného případu vyšly přitom z toho, že nejsou naplněny dva základní aspekty pro přiznání náhrady za tvrzené způsobení škody, a to vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobenou škodou. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy svůj právní názor k dané věci vyložily a uvedly přesvědčivé důvody, pro které nelze shora uvedené podmínky pro vznik nároku na náhradu škody považovat za naplněné. Nalézací, stejně jako odvolací soud poukázal na fakt, že konkurzní řízení nebylo doposud skončeno a neexistuje tedy konkrétní skutečnost svědčící o nemožnosti stěžovatelů domoci se náhrady škody na svém dlužníkovi. Jiná situace pak nastává v řízení před Nejvyšším soudem, kde je konkurzní řízení již skončeno, ovšem zde nelze přehlížet, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem umožňujícím ze zákonem stanovených důvodů napadnout již pravomocné rozhodnutí. Z toho důvodu je také možnost rozsahu přezkumu ze strany Nejvyššího soudu omezena na otázky zásadního právního významu. Sám Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolatelé brojí proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů, které však dovoláním napadnout nelze. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy se v rámci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí s námitkami stěžovatelů vypořádaly ústavně konformním způsobem, pročež neshledává důvod pro jejich kasaci. Namítají-li stěžovatelé odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu