IV.ÚS 2620/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2620/21 ze dne 7. 3. 2022 N 29/111 SbNU 19 K procesním aspektům náhrady nemajetkové újmy v adhezním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem, sídlem Petřínská 1072/2, Plzeň, proti výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2021 sp. zn. 2 To 39/2021, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2021 sp. zn. 4 T 5/2019, kterým byla stěžovatelka odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve vymezeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem spoluobviněné N. H. a I. Č. uznal vinnými jednak zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea prvního písm. a), alinea druhého a odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy krajský soud uložil obviněné N. H. podle § 168 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, obviněné I. Č. podle stejných ustanovení trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je zařadil k výkonu uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud odkázal stěžovatelku (poškozenou) s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle závěrů krajského soudu inkriminovaná trestná činnost spočívala v tom, že v době od podvečerních hodin dne 2. 8. 2018, poté, co obviněná N. H. přivezla stěžovatelku z R. do Plzně pod příslibem, že půjdou na zábavu, až do dne 5. 8. 2018, v úmyslu získat peníze jednak pro svoji potřebu, jednak za účelem nákupu drog, zjednala společně s obviněnou I. Č. se stěžovatelkou poskytování sexuálních služeb za úplatu, tj. prostituci, náhodným zákazníkům, na což stěžovatelka bez odporu přistoupila, za tímto účelem ji vždy dovedly do blízkosti benzínové čerpací stanice a jejího okolí v ulici Domažlická v Plzni, kde za jejich pomoci poskytovala sexuální služby za úplatu náhodným zákazníkům, jejichž počet se nepodařilo zjistit, od stěžovatelky pak převzaly vydělané finanční prostředky, nebo alespoň jejich část, za něž z nezjištěného zdroje obstarávaly blíže neurčená množství pervitinu, který nitrožilně aplikovaly stěžovatelce. Tohoto jednání se dopustily přesto, že jim byl znám věk stěžovatelky, přičemž metamfetamin je zařazený jako psychotropní látka v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, k nakládání s touto látkou je třeba povolení podle § 4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterým, jak věděly, nedisponovaly. 3. Odvolání spoluobviněných proti všem výrokům rozsudku krajského soudu a odvolání stěžovatelky proti jeho adheznímu výroku Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. 4. Proti usnesení vrchního soudu podala obviněná N. H. dovolání, o němž prozatím Nejvyšší soud nerozhodl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomíná, že v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, která jí vznikla v důsledku trestných činů spáchaných na ní spoluobviněnými, a to ve výši 100 000 Kč. Namítá, že postup a rozhodování krajského soudu o jejím nároku měly charakter pouze formální a postrádající dostatečné zohlednění veškerých podstatných aspektů dopadajících na její osobnostní práva. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatelka, nevzal v potaz jí uváděné skutečnosti a nevypořádal se s ustálenou judikaturou. 6. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 347/2014, ze kterého dovozuje, že závažnost zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje již samotná povaha a závažnost trestného činu. O zásah do osobnostních práv osoby poškozené trestným činem přitom jde podle uvedeného rozsudku i tehdy, nebyla-li znaleckým posudkem konstatována existence posttraumatické stresové poruchy ani jiné poruchy, která by měla pro tuto osobu negativní trvalé následky. 7. Ačkoli projev dopadů trestných činů nemusí být u každé oběti vždy zřetelný na první pohled, resp. se může projevit až později v průběhu celého jejího života, nelze o škodlivosti předmětných trestných činů nikterak pochybovat, a to i s ohledem na přísnost trestů uložených spoluobviněným. Zvláště u dětských obětí je třeba důkladně zvažovat veškeré dopady trestných činů na jejich budoucí život. Krajský soud však výrok podle § 229 odst. 1 trestního řádu založil na tvrzení, že je přijatelná šance, že stěžovatelka "se s událostí bez velkých potíží vyrovná". Toto konstatování se opírá pouze o vybrané pasáže znaleckého posudku a výpovědi samotné stěžovatelky, a to bez zohlednění výše uvedených aspektů. Obecné soudy její nárok posoudily nedostatečně za situace, kdy měly k dispozici dostatek podkladů přinejmenším pro jeho částečné přiznání. 8. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), neboť se svévolně vyhnuly posouzení náhrady nemajetkové újmy, ačkoli předmětné hodnocení zjištěný skutkový stav umožňoval. Obecné soudy odkazovaly na věk stěžovatelky, její intelektuální úroveň a svéprávnost, přičemž tyto okolnosti jí kladly k tíži, ačkoli správně tomu mělo být naopak. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 [(N 137/107 SbNU 131), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] konstatoval, že schopnost poškozeného vnímat zásahy do svých práv nesmí sama o sobě vést k tomu, že mu bude přiznána nižší náhrada. Krajský soud ve stěžovatelčině věci uvedl, že pozdější následky nelze očekávat, což je však nepodložený názor, který odporuje požadavku na odpovídající ochranu dětí a "osob s nižším intelektem". S rozhodnými okolnostmi se nevypořádal ani vrchní soud, který navíc chybně konstatoval, že stěžovatelka doposud není plně svéprávná. Stěžovatelka má za to, že postup obecných soudů zvýhodňuje pachatele trestných činů proti "osobám se sníženým intelektem", dětem a dalším poškozeným osobám, které neprojeví navenek dopady trestného činu do své osobnostní sféry způsobem považovaným soudy za dostatečný. Uvedeným pachatelům totiž nebude v adhezním řízení uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Současně tím dojde ke znevýhodnění poškozených, což je i stěžovatelka, jejíž nárok nebyl projednán spravedlivým a rovným způsobem. Došlo tedy k její diskriminaci na základě věku (vrchním soudem nesprávně tvrzeného nedostatku plné svéprávnosti) a "nižší mentální úrovně". III. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům. Vrchní soud i krajský soud ve vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice nezaslal. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní sou