IV.ÚS 2621/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2621/24 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, sídlem Moravská 924/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 11 Tdo 1127/2023-10920, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2023 č. j. 15 To 38/2023-10269 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023 č. j. 2 T 8/2022-9472, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč, trest propadnutí konkretizovaných věcí a ochranné léčení psychiatrické protitoxikomanické v ambulantní formě. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění městského soudu dopustil popsanou distribucí a přechováváním psychotropních látek. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto stěžovatele ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uloženém ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a stěžovateli uložil podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a uložil mu ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že se dopustil jednání v rozsahu, v jakém byl uznán vinným. V souladu se zásadou in dubio pro reo je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného, v posuzované věci v podobě závěru, že stěžovatel se dopustil inkriminovaného jednání toliko ve značném (nikoli velkém) rozsahu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. 6. Z výroku o vině, podle kterého prodal či poskytl 335,3 g omamné látky kokain, lze dovodit, že ohledně zbývajícího množství do požadované hranice 1000 g soudy založily své skutkové závěry pouze na svých domněnkách a ničím nepodložených předpokladech. K jednání stěžovatele, jehož se dopustil a v průběhu řízení opakovaně litoval, je třeba především uvést, že sám užíval kokain na denní bázi, a to ve vyšších dávkách, aby překonal rezistenci organismu a zachoval účinky drogy. Stěžovatel se snažil orgánům činným v trestním řízení opakovaně vysvětlit, že distribuce drogy nikdy nebyla jeho primárním zájmem ani zdrojem obživy, nesnažil se okruh svých odběratelů rozšiřovat, spíše naopak. Droga mu pomáhala k lepším pracovním výkonům bez potřeby spánku, k dosahování vyšších zisků, které ovšem následně utrácel za opatřování dalších dávek drogy. Vzhledem k jeho pracovnímu vytížení a vysoké spotřebě drogy hledal stěžovatel zdroj větších objemů kokainu dobré kvality. Nalezl ho ve spoluobviněném S. S. Jakmile známí stěžovatele zjistili, že má přístup ke kvalitnímu kokainu, žádali ho, aby jim část svého kokainu začal přenechávat. Stěžovatel jim kokain prodával za vyšší cenu, čímž si zlevňoval svoji vlastní spotřebu. Náhled na svoji trestnou činnost měl v době jejího páchání zkreslený právě v důsledku užívání drogy, když distribuci považoval za pomoc přátelům, kteří měli v té době k užívání kokainu obdobně kladný vztah jako on sám. Celkově byl zjištěn prodej 335,3 g omamné látky kokain. Ačkoli telefonické a prostorové odposlechy spolu se sledováním pokrývaly život stěžovatele prakticky bezezbytku, soud žádného stupně nedokázal přesvědčivě vysvětlit a prokázat, jakým způsobem, kdy, v jakých množstvích a komu distribuoval stěžovatel zbývajících 664,7 g kokainu potřebných pro právní kvalifikaci spáchání trestné činnosti ve velkém rozsahu. 7. Městský soud se v bodech 334. a 335. rozsudku zabýval naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty (požadovaného množství pro naplnění znaku "velký rozsah") výhradně u obžalovaného S. S. Ohledně stěžovatele odůvodnění toho, proč považuje tento znak skutkové podstaty za naplněný, zcela chybí. Městský soud v odůvodnění na jiném místě (bod 130.) navíc operuje s nesprávným údajem, který stěžovatel uvedl o rozložení spotřeby a distribuce kokainu. Zatímco stěžovatel připustil, že distribuoval 20 % zakoupeného kokainu, městský soud v bodě 130. konstatoval, že stěžovatel uvedl, že spotřeboval 20 % zakoupeného kokainu. Je tedy otázkou, zda městský soud neučinil svůj výpočet na základě nesprávného údaje. To ovšem nelze u městského soudu posoudit, neboť odůvodnění k rozsahu trestné činnosti stěžovatele v rozsudku chybí. 8. Vrchní soud v bodu 23. napadeného rozsudku odkazuje opět na vysvětlení toho, proč je velký rozsah naplněn u S. S., nikoliv u stěžovatele (tj. na bod 335. odůvodnění rozsudku městského soudu). Další úvahy, které vrchní soud činí ohledně spotřeby stěžovatele, se pak odchylují od úvah městského soudu. Městský soud uvedl u stěžovatele spotřebu 2 g denně, zatímco vrchní soud tuto spotřebu snížil na průměrných 1,5 g denně. V obou případech jde o spekulace a nepodložené domněnky bez náležité opory v provedeném dokazování. 9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení pouze opakuje, že skutková zjištění byla učiněna správně a důkladně odůvodněna, odkazuje přitom na body odůvodnění soudů nižších stupňů, která vyvolávají závažné pochybnosti o skutkových závěrech pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud shrnuje, že hodnocením vrchního soudu není co vytknout a plně se s nimi ztotožňuje. Za povšimnutí stojí, že zatímco Nejvyšší soud se nepokouší vysvětlit stěžovateli, "jak to vrchní soud myslel a jak to chápe on", u dovolání S. S., který brojí proti skutkovým závěrům ohledně jím distribuovaného množství kokainu, Nejvyšší soud znovu podrobně rozvádí konkrétní důvody naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty a vyvrací jednotlivá tvrzení tohoto dovolatele. Ani jeden ze soudů však nevysvětluje, jak je možné, že by se stěžovateli podařilo pod drobnohledem policejního orgánu distribuovat více než dvojnásobek zachycených prodejů. 10. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami proti skutkovým zjištěním o množství kokainu, které nakoupil od S. S. Soudy vzaly za prokázané, že šlo o 2,1 kg kokainu, což dovodily toliko na základě prostorových odposlechů hovoru stěžovatele s M. O. Žádný ze soudů nevysvětlil, proč tyto hovory, nadsazené, mnohdy v žertu přepjaté, považuje za jediný věrohodný doklad zakoupeného objemu. Námitky, které stěžovatel opakovaně uplatnil (že objemy údajně distribuovaného kokainu neodpovídají finančním tokům, že by kokain nebyl dále stěžovateli dodáván, kdyby za něj stěžovatel dlužil ohromné částky, nebo že by v době zatčení muselo být u něj zadrženo řádově vyšší množství kokainu, kdyby odběry proběhly tak, jak je uvedeno ve výroku o vině), nebyly žádným ze soudů náležitě vyvráceny. Obecné soudy učinily skutkové závěry na základě domněnek, které nebyly podloženy žádnými relevantními důkazy. Naopak důkazy, které hovořily ve prospěch stěžovatele (výpověď stěžovatele, svědecké výpovědi odběratelů stěžovatele, výpověď partnerky stěžovatele, odposlechy o jednotlivých prodejích, doklady o finančních tocích), n