IV.ÚS 2622/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2622/24 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Miškovická 877/3, Praha 9 - Prosek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 5 Tdo 317/2024-640, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 4 To 470/2023-600 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. srpna 2023 č. j. 3 T 99/2023-547, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 800 Kč, celkem tedy ve výši 80 000 Kč, a trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 2 roky. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byl stěžovatel zavázán povinností uhradit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 59 304 Kč. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku jako nedůvodné. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné. 5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako řidič motocyklu si neponechal dostatečnou bezpečnou vzdálenost od motocyklu řízeného J. Z. jedoucího před ním, a ve chvíli, kdy J. Z. musel rychle zpomalit v reakci na protijedoucí odbočující motocykl řízený svědkem R. Ch., který nedal J. Z. přednost, stěžovatel, aby eliminoval riziko střetu s J. Z., vyjel svým motocyklem na střed vozovky, kde se střetl s motocyklem řízeným poškozenou, která se chystala odbočit a následovat R. Ch., přičemž poškozená utrpěla těžká zranění. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že nebyl dostatečně objasněn skutkový děj, pokud jde o jednání poškozené a místa střetu motocyklů. Byla nekriticky přijata verze poškozené oproti verzi stěžovatele, a nebyla zohledněna situace v provozu vytvořená těsně před samotným střetem svědkem R. Ch. Stěžovatel trvá na své obhajobě, že najel blíže středu vozovky, ale stále byl ještě ve svém pruhu, a byla to naopak poškozená, která najela do jeho jízdního pruhu. Stěžovatel upozorňuje, že i svědkyně L. a M. získali z nehody dojem, že ji zavinila poškozená, a obdobný závěr byl zaznamenán i v policejním protokolu o nehodě. 7. Pokud jde o znalecké zkoumání, místo střetu motocyklů bylo každým z prvních dvou vypracovaných znaleckých posudků vyhodnoceno odlišně. Revizní posudek Univerzity Pardubice pak tuto otázku vyřešil tak, že "vzhledem k poloze místa střetu a jeho neurčitosti je vhodnější interpretovat polohu místa střetu termínem - na středu vozovky a v jeho bezprostředním okolí," tedy více místo střetu nezkoumal a z jeho závěru vyplývá možnost, že střet nastal v jízdním pruhu stěžovatele, což mělo být hodnoceno z pohledu zásady in dubio pro reo. Navíc z tohoto posudku vyplývá, že poškozená v době střetu byla stále v pohybu, rozhodně tedy nezastavila za účelem dání přednosti v jízdě. 8. Stěžovatel musel reagovat jak na náhlé brždění svědka Z., tak na poškozenou jedoucí minimálně ve středu vozovky, ne-li v pruhu stěžovatele, což je objektivně těžko zvladatelné. Soudy hodnotí situaci ex post a nepřihlížejí k tomu, že stěžovatel neměl čas svoji reakci rozmýšlet. 9. Mělo být uváženo, že nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3807/2014). Mohou nastat situace, kdy ostatní účastníci vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným jednáním překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. rozhodnutí ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011). 10. Tyto závěry soudní judikatury jsou aplikovatelné právě i na daný případ, kdy nebylo v moci a možnosti stěžovatele reagovat na nebezpečné jednání svědka Ch. a ve zlomcích sekund na jednání poškozené, která byla povinna dát stěžovateli přednost v jízdě. Při prokazování zavinění z nedbalosti soudy musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti. Její zanedbání je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Odůvodnění napadených rozhodnutí je však v tomto směru nedostatečné. Soudy zohlednily pouze některé okolnosti jako údajný nedostatečný rozestup a rychlost motocyklu stěžovatele, avšak nikoliv nečekané zabočení svědka Ch. a jednání poškozené. Stěžovateli není jasné, proč jeho rychlost soudy považují za nepřiměřenou, neboť dle závěrů znaleckého zkoumání stěžovatel jel povolenou rychlostí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. 13. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. 14. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze d