IV.ÚS 2623/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2623/19 ze dne 7. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019 č. j. 25 Cdo 3112/2018-422 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 30 Co 19/2017-382, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 29 C 212/2013-342 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v řízení o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "ZSU") podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby stěžovateli (jako žalobci) uhradila částku 2 689 524 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2 606 813 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II), co do částky 4 517 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), že stěžovatel i vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit České republice na účet obvodního soudu každý částku 750 Kč (výroky V a VI) a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit soudní poplatek na účet obvodního soudu ve výši 134 480 Kč (výrok VII). 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve (vyhovujícím) výroku I co do částky 604 800 Kč a v (zamítavém) výroku II co do částky 2 440 800 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok I), ve (vyhovujícím) výroku I co do částky 1 058 400 Kč s příslušenstvím z této částky a ohledně příslušenství z částky 604 800 Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), a ve výroku I co do částky 770 875 Kč s příslušenstvím z této částky, ve výroku II co do částky 49 691 Kč s příslušenstvím z této částky a co do částky 101 305 Kč s příslušenstvím z této částky, jakož i ve výrocích IV až VII rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III). 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že uplatněné námitky nemohou jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. založit. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se svou žalobou domáhal doplatku bolestného a doplatku ZSU v rozsahu stanoveném znaleckými posudky, a dále zvýšení obou nároků na desetinásobek podle v době podání žaloby platného ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška"). Obvodní soud uplatněnému nároku částečně vyhověl, když mu přiznal právo na doplatky dle znaleckých posudků a kdy odškodnění za bolest zvýšil trojnásobně a odškodnění za ZSU zvýšil na pětinásobek. Městský soud však oproti obvodnímu soudu navýšil bolestné o dvojnásobek a ZSU o jednonásobek, a tedy mu přiznal na bolestném méně o 194 400 Kč a na ZSU méně o 864 000 Kč. 6. Stěžovatel má za to, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a právo na odškodnění podle principu přiměřenosti. Městský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, přičemž z jeho rozsudku nelze vyčíst žádné pádné argumenty, které by vedly k přehodnocení závěrů obvodního soudu, pouze konstatuje, že vyšší zvýšení by nebylo přiměřené utrpěným bolestem. Stěžovatel má naopak za to, že odškodnění za bolest není přiměřené rozsahu poškození, neboť jak tyto soudy konstatovaly, léčba jeho zranění byla dlouhá a následná rehabilitace byla velmi bolestivá, bolesti dolní končetiny mu nedovolují ujít větší vzdálenost, bolesti horní končetiny se projevují při každém běžném pohybu, a některé pohyby jsou vyloučeny. Jak plyne ze znaleckého posudku, jeho zdravotní stav vyžaduje trvalou rehabilitaci a časem se i tak bude zhoršovat. Jelikož městský soud svůj závěr, že přiměřené je zvýšení bolestného na dvojnásobek, nijak neodůvodnil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. 7. Zvýšení ZSU toliko na jednonásobek městský soud odůvodnil tím, že k poškození zdraví došlo v jeho produktivním věku, že je omezen ve všech oblastech života (v pracovní, rodinné i zájmové sféře), ale že není vyloučen zcela, dále pak uvedl, že základní nepříznivé následky jsou zohledněny v základním ohodnocení ZSU, včetně 50% zvýšení provedeného znalcem. Dle stěžovatele závěr městského soudu, že věk je významným důvodem pro snížení odškodnění, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť věk není hlavním kritériem pro posuzování ZSU. Argumentuje přitom, že poškození zdraví v každém věku přináší svá specifika, na kraji produktivního věku jde o ztrátu naděje na realizaci, v produktivním věku již o ztrátu samotné realizace, a poukazuje na to, že vedl produktivní pracovní i rodinný život, měl rodinu, malého syna a manželku, o něž se předtím staral a trávil s nimi čas aktivně, pomáhal své matce, což nyní nemůže. Městský soud navíc zcela pominul, že poškození zdraví vedlo i k jeho částečné invaliditě, která se během soudního řízení zvýšila na 50 %. Ani další úvaha není řádně odůvodněna, neboť není jasné, jaké trvalé následky má za ty, jež jsou obsaženy v základní složce, a které bere jako důvody pro mimořádné zvýšení. Ztotožnil tak medicínské hledisko podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a předpoklady zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 253/2014). 8. Z těchto důvodů je stěžovatel názoru, že napadený rozsudek městského soudu naplňuje znaky nepřípustné svévole v soudním rozhodování a že jeho odůvodnění vykazuje nedostatky z pohledu požadavků ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)], když uvedený soud moderoval odškodnění bolesti a ZSU z částky přiznané obvodním soudem ve výši 1 663 200 Kč na částku 604 800 Kč, aniž by důsledně a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly. Z § 7 odst. 3 vyhlášky nevyplývá, že by výše odškodnění musela být vyčíslena jako konkrétní násobek základního bodového hodnocení, uvedené ustanovení hovořilo o přiměřeném zvýšení. Městský soud přitom nespecifikoval, proč právě dvojnásobek, resp. jednonásobek odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřený, ač obecné soudy musí dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou výší a poškozením zdraví existoval vztah přiměřenosti. 9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami nezabýval, pouze potvrdil, že vycházel ze stejného skutkového stavu jako soudy nižších stupňů a že rozsudek městského soudu je v souladu s jím citovanou judikaturou. Pokud ale soudy nižších stupňů shledaly, že jde o případ mimořádného zřetele, nebyl městský soud oprávněn odškodnění snížit, přiměřenost odškodnění přitom neposuzoval s ohledem na poškození zdraví, ale ve vztahu k rozhodnutím o výši odškodnění v jiných případech. Tato rozhodnutí se týkala odškodnění ZSU, městský soud však snížil i odškodnění bolesti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 11. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení kasačního rozhodnutí městského soudu (obsažené ve výroku III), ústavní stížnost v této části není přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl.