IV.ÚS 2624/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2624/24 ze dne 16. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Pokorné, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1446/2024-625 ze dne 14. června 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 113/2023-548 ze dne 2. srpna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 21 C 764/2019-469 ze dne 3. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Daniela Kotuly a Ivony Kotulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, 12, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 ("obvodní soud") sp. zn. 21 C 764/2019, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že vedlejší účastníci se žalobou podanou k obvodnímu soudu po stěžovatelce domáhali vyklizení a předání vyklizeného bytu specifikovaného ve výroku I napadeného rozsudku obvodního soudu. Byt (jednotku) vedlejší účastníci nabyli od stěžovatelky za cenu 1 200 000 Kč na základě kupní smlouvy (smlouvy o převodu vlastnictví jednotky) ze dne 14. srpna 2014, současně se stěžovatelkou uzavřeli další dvě smlouvy, které se týkaly tohoto bytu - jednak nájemní smlouvu, kterou byt stěžovatelce přenechali do nájmu na dobu určitou (pět let) od 1. září 2014 do 31. srpna 2019 za nájemné ve výši 6 056 Kč měsíčně a dále smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se dohodli, že stěžovatelka (jako budoucí kupující) a vedlejší účastníci (jako budoucí prodávající) uzavřou do 1. září 2019 smlouvu o (zpětné) koupi jednotky - bytu za kupní cenu ve výši 1 500 000 Kč, od této třetí smlouvy vedlejší účastníci později odstoupili. Po skončení nájmu stěžovatelka byt dále užívala a nevyklidila jej ani na výzvu vedlejších účastníků, proto se vyklizení a předání vyklizeného bytu domáhali soudní cestou. 3. Obvodní soud žalobě vyhověl. Smlouva o převodu jednotky a navazující smlouvy byly podle něj uzavřeny platně, nikoli v rozporu s dobrými mravy, a smlouva o převodu jednotky nenaplňuje znaky lichvy. Uvedl, že k tomu by musela stěžovatelka prokázat, že vedlejší účastníci zneužili její tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a byt koupili za částku, která byla za daných okolností v hrubém nepoměru ke skutečné ceně bytu prodávanému za stejných podmínek. Tak tomu podle obvodního soudu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem nebylo. Obranu neplatností smlouvy o převodu bytu s tím, že se má jednat o lichvu nebo rozpor s dobrými mravy, označil jako účelovou. Důvodnou neshledal ani námitku týkající se možnosti odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí. Skončením nájmu stěžovatelka pozbyla oprávnění byt užívat, požadavek vedlejších účastníků na vyklizení bytu je po právu a nikoli v rozporu s dobrými mravy, naopak soud by považoval za v rozporu s čl. 11 Listiny, kdyby odepřel ochranu vlastnickému právu vedlejších účastníků. 4. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i z nich vyvozenými právními závěry. 5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a zčásti pro nepřípustnost. Ohledně otázek "koncentrace civilního řízení", "principů doručování zásilek" a "problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou" stěžovatelka totiž k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury, resp. že část této problematiky zatím judikována nebyla, aniž by uvedla, ke které z jí uvedených právních otázek se měla vztahovat jí uplatněná kritéria přípustnosti dovolání, a nespecifikovala ani judikaturu, od níž se měly soudy nižších stupňů při řešení těchto otázek odchýlit. Dovoláním zpochybněná otázka (ne)platnosti smluv uzavřených dne 14. srpna 2014 pak podle Nejvyššího soudu nezaložila přípustnost dovolání, protože se při jejím řešení městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Námitkou odepření práva na přístup k soudu (pro nevyhovění žádosti o odročení jednání) a ani námitkou podjatosti se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť jde o zmatečnostní vady, k nimž může přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné. 6. Stěžovatelka nesprávný procesní postup městského soudu, který nevyhověl její žádosti o odročení jednání z důvodu nemoci, a následně nereflektoval z toho důvodu podanou námitku podjatosti vůči celému senátu 72 Co, namítá i v ústavní stížnosti. Další pochybení spatřuje v tom, že ačkoli vznesla námitku neplatnosti kupní smlouvy i nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, obvodní soud ani městský soud se s ní nevypořádaly. K této otázce soudy neprovedly dostatečně dokazování (např. znaleckým posudkem z oboru oceňování nemovitostí). Obvodní soud provedl dokazování korespondencí mezi účastníky řízení před soudy z léta 2014, která však byla založena do spisu až po lhůtě k předložení důkazů, došlo tedy v neprospěch stěžovatelky k prolomení zásady koncentrace řízení. Naopak stěžovatelkou navržený pro věc zásadní důkaz inzerátem na prodej bytu v ulici, kde se nachází byt, připuštěn nebyl. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, jak obvodní soud posoudil otázku doručení výzvy podle § 2285 občanského zákoníku. Podle ní nelze výzvu nahradit podáním žaloby na vyklizení bytu. Upozorňuje dále, že se městský soud nevypořádal s její žádostí o stanovení delší než patnáctidenní lhůty k vyklizení bytu. 7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání zčásti pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny. Stěžovatelka k tomuto závěru Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti pouze uvádí, že je zklamána a rozhořčena přístupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, i když bylo plně kvalifikované a obsahovalo odkazy na judikaturu. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání a závěru Nejvyššího soudu o vadě dovolání nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud přiléhavě a srozumitelně odůvodnil, proč dovolací námitky týkající se "koncentrace civilního řízení", "principů doručování zásilek" a "problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou" nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. V odmítnutí takového dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. prosince 2017 (ST 45/87 SbNU 905); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatelky zčásti důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby v tomto rozsahu přípustnost dovolání vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by zčásti nebylo podáno a v tomto ohledu (rozsahu) je pak třeba ústavní stížnost směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu považovat za částečně nepřípustnou. 10. Namítá-li stěžovatelka vadu postupu městského soudu, který nevyhověl žádosti stěžovatelky o odročení jednání (z důvodu nemoci stěžovatelky) a při tomto jednání rozhodl ve věci samé, jde o námitku nepřípustnou. Jak již upozornil stěžovatelku Nejvyšší soud, jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, jde o zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka proto měla před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by tuto žalobu po