IV.ÚS 2626/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2626/10 ze dne 26. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a A. M., zastoupených JUDr. Františkem Tůmou, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1509/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 7 To 129/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 6 Ntd 14/2010, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. 20 Nt 1810/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 555/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 5 To 330/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 21 T 25/2007, jakož i proti postupu a rozhodnutím orgánů činných v trestním řízením, jež vydání uvedených soudních rozhodnutí předcházelo, spojené s návrhem na zrušení § 165 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "může", a návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkový děj a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2010 a jež byla následně doplněna podáními doručenými dne 20. 9. 2010, dne 6. 10. 2010 a 12. 4. 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Současně navrhli, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 165 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "může", a aby odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009. 2. Z podání stěžovatelů, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 25/2007 a 50 T 3/2009 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. I. A Řízení ve věci trestného činu neodvedení zákonných plateb 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "nalézací soud") ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 21 T 25/2007 byl stěžovatel uznán vinným skutkem blíže popsaným ve skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel jako jednatel společnosti DIDEROT s. r. o. (dále jen "Diderot") neplnil včas a řádně povinnosti plátce - zaměstnavatele, když ve specifikovaných obdobích neodváděl za své zaměstnance zálohy na daň z příjmů, dávky na sociální zabezpečení a dávky za zdravotní pojištění, přestože z hrubých mezd zaměstnanců stanovené dávky strhával, čímž způsobil příslušným správcům jednotlivých dávek škodu ve výši nejméně 2 353 016 Kč. 4. Stěžovatel založil svoji obhajobu na tom, že společnost Diderot odváděla v jednotlivých měsících právě tolik finančních prostředků, kolik si dle aktuální finanční situace mohla dovolit, aby mohla i nadále realizovat jednotlivé projekty sloužící k revitalizaci společnosti. Stěžovatel připustil, že v jednotlivých obdobích byly povinné odvody za zaměstnance sraženy, avšak upřednostněny byly nutné platby, které společnosti umožnily pokračovat v další činnosti v následujícím období. Některé srážky tudíž nebyly řádně odvedeny, avšak takový postup byl odůvodněn špatnou finanční situaci. Odmítl, že by se vědomě dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán. 5. Při rozhodování vycházel nalézací soud z výpovědi obžalovaného, svědků (auditora a zaměstnanců společnosti Diderot, včetně hlavní účetní), znalce z oboru ekonomika - odvětví účetnictví, finanční analýzy, mzdy, ekonomika podniku, ceny a odhady Ing. Dr. Rudolfa Douchy, jakož i z listinných důkazů, a to zejména výpisu z obchodního rejstříku, zpráv jednotlivých oprávněných subjektů (pojišťoven a finančního úřadu), zpráv o bankovních účtech společnosti včetně výpisů z účtů, protokolů o inventuře skladu a pokladny, pracovních smluv a platebních výměrů zaměstnanců, souvisejících soudních rozhodnutí a znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem VOX Consult s. r. o. (dále jen "znalecký posudek"). 6. Po zhodnocení uvedených důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že společnost Diderot měla v předmětné době dostatek finančních prostředků na to, aby mohla povinné odvody oprávněným subjektům uhradit, avšak stěžovatel, jakožto osoba výlučně odpovědná za chod společnosti, rozhodl o použití těchto prostředků k financování jejího dalšího chodu a hrazení jiných plateb. Úmysl stěžovatele dávky neuhradit dovodil soud především z délky jeho jednání. Stěžovatel o zhoršující se hospodářské situaci společnosti věděl a měl k dispozici výsledky auditu za rok 2000, kde byl na vysokou ztrátovost společnosti a na nutnost provedení změn výslovně upozorňován; rovněž tak byl ze strany správců jednotlivých plateb upozorňován na skutečnost, že dávky nejsou řádně a včas hrazeny. Za této situace byl dle nalézacího soudu povinen přizpůsobit hospodaření společnosti tomu, aby tato řádně plnila svou povinnost odvádět dávky. Obžalovaný však takové kroky nečinil a místo toho upřednostnil konkrétní platby, které měly společnosti umožnit fungování v dalším období, což ostatně potvrdil ve své výpovědi. Tohoto jednání se dopouštěl po delší dobu, ač si musel být vědom nezákonnosti takového postupu. Nalézací soud vzal za jednoznačně prokázané, že tímto jednáním stěžovatel naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu. 7. K námitkám stěžovatele ohledně nemožnosti vyjádřit se k zadání otázek v znaleckém posudku nalézací soud uvedl, že vypracování posudku bylo zadáno ještě před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel nebyl v postavení obviněného se všemi procesními právy a nebyl tedy dán důvod, aby se k zadání posudku v této fázi řízení vyjadřoval. Následně však bylo stěžovateli umožněno, aby se k zpracovanému posudku vyjádřil, a to kdykoliv v průběhu přípravného řízení, při seznámení s výsledky vyšetřování a v řízení před soudem. V rámci hlavního líčení byl stěžovatel se svým obhájcem přítomen výslechu znalce a měl možnost pokládat znalci otázky, kdy tohoto svého práva rovněž využil. Dle nalézacího soudu tedy nedošlo k žádnému zkrácení stěžovatele na jeho právech. 8. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž rozporoval nalézacím soudem stanovený okamžik počátku neodvádění odvodů, dále závěr, že by společnost v předmětném období měla dostatek finančních prostředků k jejich faktickému odvedení, a konečně namítal procesní vady, především pak vady znaleckého posudku. 9. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 5 To 330/2009 napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl, přičemž upravil popis skutku ve prospěch stěžovatele tak, že stanovil počátek trestního jednání na pozdější dobu, než soud nalézací. Právní kvalifikace skutku, výše a druhy trestů zůstaly nezměněny (s výjimkou zařazení stěžovatele do věznice s dohledem namísto věznice s dozorem). Odvolací soud dal stěžovateli za pravdu i v tom, že nalézací soud neuvedl důvody pro zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a kompletním účetnictvím společnosti Diderot. Toto dílčí pochybení však mohlo být napraveno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tím spíše, že stěžovatel tyto důkazní návrhy zopakoval i v odvolacím řízení. Následně obsáhle vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování za nadbytečné. Konstatoval, že znalecký ústav ke svému úkolu nepotřeboval komplexně analyzovat veškeré účetní doklady společnosti Diderot, natož pak její výrobní či obchodní strategie, plány a činnosti; nepotřeboval ani věcně posuzovat její produkty, kvalitu a perspektivnost podnikatelských záměrů na trhu, reálnost jejich návratnosti, atd., což byly požadavky obhajoby. V řízení byl nashromážděn dostatek důkazů, které svědčily o tom, že společnost neměla žádné reálné vyhlídky, že by se její hospodářská situace po krátké době zlepšila, resp. že opakovaná rozhodnutí stěžovatele o neodvádění plateb nebyla plodem faktické objektivní nemožnosti odvodů v důsledku zcela prázdné pokladny a nulových prostředků na účtech společnosti, ale plodem vůle stěžovatele. Tyto závěry dle odvolacího soudu ani zdaleka nestály a nepadaly na tvrzení znalce. 10. K namítaným vadám znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že posudek splňoval podstatné formální náležitosti, znalec v něm uvedl, z jakých podkladů vycházel, procesní strany s posudkem byly obeznámeny a