IV.ÚS 2627/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2627/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolinim, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 30 Cdo 2216/2020-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020 č. j. 16 Co 371/2019-277 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 43 C 50/2016-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl soudním exekutorem, který byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, byl z uvedeného úřadu odvolán ke dni 23. 2. 2011. Do jmenování nového soudního exekutora dne 21. 2. 2014 vykonávali uvedený úřad postupně tři zástupci. 3. Dne 19. 2. 2016 se stěžovatel žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 56 221 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti její a Exekutorské komory, neboť v zákonných lhůtách nejmenovaly nového soudního exekutora. Škoda měla spočívat ve snížení hodnoty exekutorského úřadu, který stěžovatel považuje za svůj podnik či závod podle předpisů soukromého práva; stěžovatel se dožadoval vyplacení nákladů na udržování exekutorského úřadu v chodu po dobu nejmenování nového exekutora a odměn a režijních nákladů, které měl exekutorský úřad v budoucnu vymáhat. 4. Obvodní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Stěžovatel podle obvodního soudu "primárně neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní" o rozhodných skutečnostech. Rovněž se však z dokazování podává, že stěžovatel při předání agendy nespolupracoval se svými zástupci, dokonce mařil jejich činnost. Exekuční spisy musela stěžovateli zabavit Policie České republiky; jeho žaloba proto nemohla být úspěšná. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil napadeným rozsudkem. Městský soud korigoval odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu v tom smyslu, že jeho rozhodnutí nemohlo být založeno na neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení stěžovatelem. Provedenými důkazy byl totiž prokázán opak tvrzení stěžovatele. Nebylo proto ani povinností obvodního soudu poučit stěžovatele podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud zdůraznil, že snížení rozsahu vymáhaných částek exekutorským úřadem a případné snížení hodnoty exekutorského úřadu je důsledkem jednání stěžovatele, nikoli orgánů veřejné moci. Byl to právě stěžovatel, kdo svou nesoučinností několik let po svém odvolání paralyzoval jeho chod. Ze zjištění učiněných Obvodním soudem pro Prahu 4 v jiném řízení a jeho rozsudku ze dne 11. 7. 2016 č. j. 44 C 19/2018-180 se podává, že stěžovatel opakovaně odmítl předat svým zástupcům spisy a zástupci stěžovatele museli spisy rekonstruovat. Spisy stěžovateli zabavila Policie České republiky až půl roku po jmenování nového soudního exekutora. 6. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť je nehledal přípustným. Namítal-li stěžovatel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 19/2015 je nepřípustným důkazním prostředkem, Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je soudní rozhodnutí legitimním listinným důkazním prostředkem. Dále, napadený rozsudek městského soudu nestojí výlučně na řešení otázky, zda měl stěžovatel povinnost spolupracovat se svými zástupci; přestože městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se svými zástupci nespolupracoval, nebylo pro něj rozhodné, zda k tomu byl stěžovatel povinen. Nadto jde o příčinnou souvislost mezi škodou a škodní událostí, což představuje otázku skutkovou, nikoli právní. Brojí-li proto stěžovatel proti posouzení příčinné souvislosti, v jeho věci jde o nezpůsobilý dovolací důvod. K námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť jde o námitky vad řízení, ke kterým lze přihlédnout jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že a) obvodní soud nebyl nestranný, neboť se nezabýval všemi relevantními okolnostmi odpovědnosti za škodu; existencí nesprávného úředního postupu, vznikem škody, ani příčinnou souvislostí mezi uvedeným; b) rozhodl-li obvodní soud tak, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení, měl stěžovatele poučit podle § 118a o. s. ř., což neučinil řádně; c) obvodní soud a městský soud se dopustily vady dokazování označované jako tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel v řízení navrhoval provedení znaleckého posudku k ocenění hodnoty exekutorského úřadu; obecné soudy na uvedený důkazní návrh nereagovaly; d) závěr obecných soudů o jeho nespolupráci s jeho zástupci či nově jmenovaným exekutorem nemá oporu v provedeném dokazování; e) Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání stěžovatele, přestože v něm stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu a označil je za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přitom platí, že jako přípustné má být posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Jde-li o tvrzení stěžovatele uvedené sub 7 a), je třeba mu přisvědčit, že obecné soudy se v nyní posuzované věci výslovně nezabývaly všemi skutečnostmi, na které stěžovatel upozorňuje. Napadená rozhodnutí jsou však založena na závěru, že vznik případné škody není v příčinné souvislosti s úředním postupem státu (orgánů veřejné moci). Není-li dána příčinná souvislost, je nadbytečné zabývat se blíže tím, zda úřední postup orgánů veřejné moci byl nesprávný či zda skutečně a v jaké výši škoda vznikla; uvedená zjištění by nemohla ovlivnit správnost závěru, že uvedené skutečnosti spolu v příčinné souvislosti nejsou. Není proto rozhodné, nezabývaly-li se obecné soudy správností úředního postupu orgánů veřejné moci a vznikem či výši škody, vycházejí-li z předpokladu, že mezi nimi není za žádných okolností dána příčinná souvislost. Uvedené závěry obecné soudy přitom náležitě odůvodnily. 11. K námitce stěž