IV.ÚS 2631/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2631/16 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2013, č. j. 1 VSOL 895/2013-B-110, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, č. j. 29 NSČR 24/2014-B-193, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jakožto účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Svou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2016, která splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení principu předvídatelnosti práva, a tím i principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 odst. 3, 10 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je advokátkou zapsanou v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod č. 14118, proto v jejím případě v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.) není nutné požadovat její zastoupení jiným advokátem dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "insolvenční soud") ze dne 11. 9. 2013, č. j. KSBR 30 INS 25662/2012-B-56, ustanovena jako insolvenční správce dlužníka FARMA Bolka Polívky, spol. s r. o., místo veřejné obchodní společnosti Edl a partneři, v.o.s. (dále jen "veřejná obchodní společnost"), již stejným usnesením z funkce insolvenčního správce v předmětném insolvenčním řízení odvolal na základě ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Toto své rozhodnutí odůvodnil insolvenční soud tím, že veřejná obchodní společnost ukončila k 31. 8. 2013 činnost insolvenčního správce a od 1. 9. 2013 už tuto činnost vykonávala toliko stěžovatelka samostatně jakožto fyzická osoba. Pro dokreslení kontextu zde Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka byla jediným ohlášeným společníkem na základě ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o insolvenčních správcích"), přičemž společníky veřejné obchodní společnosti byla jen ona a Dr. oec. Michal Edl, MBA (dále jen "M. E."). V předmětném insolvenčním řízení vykonával za veřejnou obchodní společnost jejím jménem funkci insolvenčního správce toliko M. E. na základě oznámení dle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona. 3. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu podal odvolání dlužník, jeden z věřitelů a veřejná obchodní společnost. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") výrokem č. I. svého v záhlaví specifikovaného rozhodnutí změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že odvolal veřejnou obchodní společnost z funkce insolvenčního správce ke dni ustanovení nového insolvenčního správce a výrokem č. III. zrušil výrok insolvenčního soudu, jímž byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně stěžovatelka, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že do funkce insolvenční správkyně nesmí být jmenována stěžovatelka. Tento postup odůvodnil tím, že veřejná obchodní společnost porušila ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť funkci insolvenčního správce za ni směl dle právního názoru odvolacího soudu vykonávat osobně toliko ohlášený společník, jímž v dané věci byla pouze stěžovatelka, a nikoliv M. E. Jelikož se na tomto protiprávním postupu podílela i stěžovatelka, dospěl odvolací soud k závěru, že tato neměla být ustanovena novým insolvenčním správcem. 4. Stěžovatelka i veřejná obchodní společnost podaly proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání. Tato dovolání Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným rozhodnutím částečně odmítl a částečně zamítl, přičemž ve výsledku tak zcela aproboval postup odvolacího soudu. V relevantních pasážích odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud nepochybil, pakliže odvolal veřejnou obchodní společnost bez předchozího slyšení, neboť návrh na odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce podala stěžovatelka jako její ohlášený společník, přičemž jí oponoval toliko M. E. jako druhý společník. Vzhledem k antagonistickým vztahům mezi oběma společníky, projevivším se v řízení např. tím, že stěžovatelka se pokusila vzít zpět odvolání proti shora specifikovanému usnesení insolvenčního soudu, jež podal za veřejnou obchodní společnost M. E., se proto nedalo očekávat, že by slyšení veřejné obchodní společnosti přineslo zjištění skutečného stanoviska veřejné obchodní společnosti. 5. Nejvyšší soud se rovněž přiklonil k interpretaci ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona zastávané odvolacím soudem v jeho napadeném rozhodnutí. K tomu však Nejvyšší soud konstatoval, že závěr o porušení povinností veřejné obchodní společnosti tím, že za ni vykonával funkci neohlášený společník, by odůvodňoval nikoliv odvolání insolvenčního správce dle ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona, ale jeho zproštění funkce dle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť porušení povinnosti vede právě ke druhému jmenovanému způsobu odnětí funkce insolvenčního správce určité osobě, který je vnímán jako určitý sankční mechanismus. V souvislosti s tím dle Nejvyššího soudu nabylo na významu osobní slyšení, zejména proto, že názor odvolacího soudu v této otázce byl překvapivý. 6. Nejvyšší soud dospěl taktéž k závěru, že dostatečným důvodem pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce byla již skutečnost vnitřních rozporů mezi jejími společníky. Ke zrušení výroku shora specifikovaného rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení stěžovatelky jakožto fyzické osoby do funkce insolvenční správkyně pak Nejvyšší soud dodal, že podstatné porušení povinnosti veřejné obchodní společnosti jakožto insolvenčního správce zásadně vylučuje jejího ohlášeného společníka z možnosti být v řízení ustanoven novým insolvenčním správcem coby fyzická osoba. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozvíjí následující argumentaci: 1) porušení principu předvídatelnosti práva, legitimního očekávání a právní jistoty; 2) ústavně-nekonformní výklad insolvenčního zákona a v jeho důsledku retroaktivitu v neprospěch stěžovatelky; 3) neumožnění stěžovatelce vyjádřit se; 4) nereflektování snahy minimalizovat dopad vnitřních rozporů ve veřejné obchodní spolčenosti. Konkrétně své námitky stěžovatelka rozvíjí následovně: 8. Ad 1). Stěžovatelka kategoricky nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, aprobovaným Nejvyšším soudem, že jménem veřejné obchodní společnosti může vykonávat funkci insolvenčního správce osobně toliko její ohlášený společník. Poukazuje na to, že s účinností novely č. 185/2013 Sb. došlo k novelizaci ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, a to tak, že v něm přibyla poznámka pod čarou č. 60, která odkazuje k výkladu pojmu společníka, který jménem veřejné obchodní společnosti vykonává funkci insolvenčního správce, na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích, tj. neumožňuje, aby tímto společníkem byl jiný než ohlášený společník. Dle názoru stěžovatelky však za veřejnou obchodní společnost vykonával funkci insolvenčního správce právě neohlášený společník M. E. v době před účinností této novely, kdy takový postup byl běžný a tato změna právního názoru by mohla mít kolosální dopady na spousty dalších insolvenčních řízení, protože se jednalo o zcela běžný postup. Veřejné obchodní společnosti tak v rozhodné době nic nebránilo v tom, aby za ni funkci insolvenčního správce vykonával M. E., a tedy napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny. Porušení povinností stěžovatelky jakožto ohlášeného společníka, a tím i garanta řádného výkonu činnosti insolvenčního správce veřejnou obchodní společností, je tak spatřováno v tom, že jednala tak, jaká byla v dané době celorepubliková praxe. 9. Ad 2). K porušení základních práv a svobod stěžovatelky dále dle jejího mínění došlo tím, že právní názor odvolacího a Nejvyššího soudu je nesprávný, neboť jde o přepjatý formalismus. Jestliže zákonná úprava před účinností zákona č. 185/2013 Sb. nevyžadovala výslovně, aby jménem veřejné obchodní společnosti vykonával funkci insolvenčního správce toliko její ohlášený společník, přičemž aplikační praxe toto ustanovení zcela běžně vykládala tak, že tuto funkci může vyko