IV.ÚS 2636/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2636/19 ze dne 27. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Ireny Klimánkové, zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 6 As 375/2018-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 6 A 240/2014-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, právo na zdraví podle čl. 31 Listiny a právo hájit tato svá práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti Český kras (dále jen "Správa CHKO") ze dne 11. 11. 2004 č. j. 0000/3048/04 byla povolena výjimka podle § 56 odst. 3 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"), ve spojení s § 50 odst. 1 a 2 a § 49 odst. 2 téhož zákona (ve znění učinném v době rozhodování Správy CHKO) pro zásah do biotopu vybraných zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Výjimka byla udělena pro činnost označenou jako rekonstrukce vedení elektrické energie ve stávající trase podle dokumentace pro územní řízení stavby: "Vedení 2x110 kV V303/304 TR Chodov - TR Řeporyje, úsek Modřanská rokle - TR Řeporyje", v celkové délce 8,96 km. 3. V dubnu 2010 vedlejší účastník obdržel společné odvolání stěžovatelky a jejího manžela s tím, že jsou opomenutými účastníky řízení. Toto podání vedlejší účastník původně vyřídil písemností ze dne 12. 5. 2010 č. j. 890/500/10, 35764/ENV/10, která byla následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 8 A 250/2010-85 z důvodu formálních pochybení zrušena. 4. V následném správním řízení vedlejší účastník vydal rozhodnutí ze dne 7. 10. 2014 č. j. 1737/500/14, 50158/ENV/14, kterým zamítl podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání stěžovatelky a jejího manžela proti výše rubrikovanému rozhodnutí Správy CHKO (sub 2). Vedlejší účastník konstatoval, že se jedná o nepřípustné odvolání, neboť manželé Klimánkovi nebyli účastníky předmětného správního řízení o povolení výjimky k zásahu do biotopu zvláště chráněných živočichů a rostlin. Manželům totiž nesvědčil žádný titul pro jejich účastenství podle § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jelikož nebyli navrhovateli, a protože žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že jejich právem chráněných zájmů se rozhodnutí mohlo přímo dotýkat, přičemž postavení účastníků jim nepřiznává ani zvláštní právní předpis. 5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 6 A 240/2014-27 tak, že žaloba se zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 6. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 As 375/2018-31 tak, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že závěr městského soudu, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení vedeného před Správou CHKO ve věci výjimky stran zásahu do biotopu vybraných zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, je správný. Za určující má totiž to, co bylo předmětem prvostupňového rozhodnutí Správy CHKO ze dne 11. 11. 2004. Předmětným rozhodnutím byla vydána výjimka ze zákazu zasahovat do biotopu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Tímto rozhodnutím tedy zjevně nebylo vydáno územní rozhodnutí nebo stavební povolení ke stavební činnosti na pozemcích stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nemá za to, že by stěžovatelka pouze a jen na základě skutečnosti, že musí být účastníkem stavebního řízení ve vztahu ke stavební činnosti na jejích pozemcích, musela být účastna jiných, byť z logiky věci souvisejících řízení. Ve vztahu ke zvláště chráněným živočichům nebylo rozhodováno přímo o právech stěžovatelky, neboť chránění živočichové již z povahy věci nejsou v jejím vlastnictví. Samotná potencialita výskytu těchto živočichů na pozemcích stěžovatelky přímou dotčenost práv nebo povinností stěžovatelky taktéž nedokládá. V opačném případě by účastníkem řízení o udělení výjimky měli být všichni vlastníci všech pozemků, na kterých by se mohli živočichové, ve vztahu k nimž se žádá výjimka, s ohledem na své chování vyskytovat, přičemž takový závěr považuje Nejvyšší správní soud za neudržitelný. Nejvyšší správní soud přitom musí při svém rozhodování stran posouzení účastenství stěžovatelky v předmětném řízení o výjimce připomenout, že stěžovatelka především poukazuje na to, že stavební činností, kvůli níž stavebník žádal o vydání předmětného povolení pro zásah do biotopu vybraných zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, bude zasaženo do jejich vlastnických práv. Stěžovatelce tedy zjevně fakticky nejde o přímou ochranu životního prostředí a ochranu zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, ve vztahu k čemuž ani zákon o ochraně přírody a krajiny stěžovatelce s ohledem na okolnosti případu žádná práva či povinnosti neukládá, nýbrž se pouze domáhá ochrany svého vlastnického práva k dotčené nemovitosti. Řízení o udělení výjimky pro zásah do biotopu vybraných zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin však k ochraně individuálních zájmů (vlastnického práva stěžovatelky) zjevně neslouží, jeho smyslem je naopak posouzení veřejného zájmu na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by orgán ochrany přírody a krajiny v předmětném řízení zasáhl či ochránil individuální zájmy stěžovatelky, když možné zásahy, vůči nimž stěžovatelka brojí, mají prapůvod ve stavební činnosti třetí osoby, která je však povolována v jiném typu veřejnoprávního řízení a navíc podle jiného (stavebního) zákona. Rovněž otázka případného vyvlastnění vznesená stěžovatelkou je řešena ve zcela jiném typu řízení a před jinými správními orgány. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem vedlejšího účastníka, který byl správními soudy shledán správným a zákonným, tedy, že vlastník pozemku nemá postavení účastníka řízení v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť se toto řízení (údajně) nijak nedotýká jeho práv, a to přesto, že na základě a za podmínek výjimky bude zasahováno do pozemku v jeho vlastnictví. Vlastník pozemku má prý (v tomto případě) svoje práva hájit pouze soukromoprávně anebo v navazujícím řízení (bude-li nějaké). Konkrétně v projednávané věci se žádné další navazující řízení (podle stavebního zákona) nevedlo. S tímto výkladem podle mínění stěžovatelky nelze souhlasit. Žadatel o výjimku, který o ni žádal z titulu, že má na stěžovatelčiných pozemcích umístěno elektrické vedení, totiž nemá nijaký (jiný) vztah k stěžovatelčiným pozemkům a nelze jej tedy brát jako toho, kdo v tomto řízení uplatňuje a chrání práva vlastníka pozemku. Odkazování ochrany vlastnického práva na soukromoprávní jednání je podle stěžovatelky též zjevně scestné. Analogicky by bylo možno vyloučit účast dotčených vlastníků, tj. jiných osob krom žadatele ve všech správních řízeních, a tvrdit, že mají svá práva hájit soukromoprávní cestou. Praxe naštěstí taková není, a proto je pro stěžovatelku překvapivé, že bez jakéhokoli rozumného důvodu by tato praxe měla být v řízeních o výjimkách podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozhodující senát Nejvyššího správního soudu postupoval v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 2 As 187/2017-264, přičemž stěžovatelka v souladu se závěry vyřčenými rozšířeným senátem uvádí, že veřejný zájem na ochraně příznivého životního prostředí, na ochraně přírody a krajiny je v dané kauze též jejím "soukromým" zájmem, neboť se zcela evidentně protíná s její právní sférou, když napadenými rozhodnutími byla povolena výjimka k zasahování do zvlášt