IV.ÚS 2636/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2636/21 ze dne 26. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Hrádek, sídlem Hrádek 78, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2021 č. j. 1 Afs 316/2020-71, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "finanční úřad") rozhodnutím ze dne 19. 10. 2018 č. j. 1852919/18/2300-31471-402485 vyměřil stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu ve výši 253 974 Kč. Současně vyměřil stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 3 205 939 Kč, a to rozhodnutím ze dne 19. 10. 2018 č. j. 1849530/18/2300-31471-402485. Odvody byly stěžovatelce stanoveny, neboť neuzavřela smlouvu o díle do 15 dnů od uplynutí lhůty pro podání námitek a neodeslala do 48 dnů od uzavření smlouvy o díle oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění. Tímto jednáním stěžovatelka porušila zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a současně také podmínky Smlouvy č. 08018911 o poskytnutí podpory ze dne 14. 10. 2011, ve znění Dodatku ke Smlouvě č. 08018911 ze dne 23. 5. 2013 a Dodatku č. 1 ke Smlouvě č. 08018911 ze dne 6. 1. 2017 (dále jen "Smlouva"), uzavřené mezi stěžovatelkou a Státním fondem životního prostředí. Stěžovatelka podle finančního úřadu konkrétně porušila část III. oddíl 6 bod C písm. a) Smlouvy. Dále finanční úřad zjistil, že stěžovatelka podala se zpožděním celkem 7 průběžných monitorovacích zpráv, čímž porušila část III. oddíl 6 bod B písm. f) Smlouvy a také oddíl B bod 2 písm. f) podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 20. 9. 2011 č. j. 115D112000125/2, ve znění rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 29. 11. 2016, které vydalo Ministerstvo životního prostředí, jehož nedílnou součástí je rovněž Příloha č. 1 Podmínky poskytnutí dotace (dále jen "podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace"). 3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutími ze dne 19. 6. 2019 č. j. 25382/19/5000-10480-712244 a 25384/19/5000-10480-712244 u rozhodnutí finančního úřadu ze dne 19. 10. 2018 č. j. 1852919/18/2300-31471-402485 snížil částku odvodu na 195 192 Kč a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. U rozhodnutí finančního úřadu ze dne 19. 10. 2018 č. j. 1849530/18/2300-31471-402485 odvolání zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. 4. O žalobách stěžovatelky proti rozhodnutím vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 30 Af 10/2019-134 tak, že se žaloby zamítají (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že rozhodnutí vedlejšího účastníka lze nepochybně považovat za přísná, nicméně to nic nemění na závěru o jejich zákonnosti. Krajský soud též nemohl odhlédnout od faktu, že stěžovatelka nedodržela termín pro elektronické zaslání celkem sedmi průběžných monitorovacích zpráv, tedy všech průběžných monitorovacích zpráv, které byla povinna předložit ve sledovaném (kontrolovaném) období. Nejde tedy o ojedinělé vybočení, ale setrvalý postoj stěžovatelky k plnění její povinnosti stanovené v oddílu B bodu 2 písm. f) podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Odvod za porušení rozpočtové kázně byl stanoven podle oddílu C bodu 3 podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žádný zjevný exces, který by krajský soud mohl konstatovat na základě argumentace obsažené v žalobě, rozhodnutí vedlejšího účastníka nezatěžuje. 5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je téměř výhradně kopií žaloby a dalších podání stěžovatelky v řízení před krajským soudem. Uvedl, že s těmito námitkami se však již velice pečlivě vypořádal krajský soud a stěžovatelka pouze konstatovala (jestli vůbec), že s těmito závěry nesouhlasí a považuje je za nepřijatelné. K závěrům krajského soudu však stěžovatelka nenabídla alternativní argumentaci. Jelikož se odpovědi na její námitky stěžovatelce dostalo již v odůvodnění rozsudku krajského soudu, považoval Nejvyšší správní soud rozsáhlé opakování již jednou řečeného za nadbytečné, přičemž shledal závěry krajského soudu za zákonné. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména konstatovala, že jako malá obec úspěšně zrealizovala vysoce náročnou akci stavby kanalizace v hodnotě desítek milionů Kč, a to včetně napojení obyvatel na tuto kanalizaci, stavba byla provedena kvalitně, veřejná zakázka byla zadána správně, poskytovatel dotace byl přítomen prostřednictvím svých zástupců osobně každému zásadnímu kroku (právě s ohledem na velikost obce a jejímu omezenému personálnímu zázemí), a akci vyhodnotil jako bezchybnou (pozdější odesílání listin nepovažoval za relevantní, protože věc už znal díky své osobní účasti přímo), a proto stál a stojí názorově za stěžovatelkou. 7. Přes uvedené však našel stát prostřednictvím finančního úřadu a následně vedlejšího účastníka cestou formalistického výkladu práva důvod k sankcionování stěžovatelky v řádech milionů s odstupem několika let. Stěžovatelka to právem vnímá jako šikanózní výklad práva státem vůči jednotce územní samosprávy, která úspěšně zrealizovala vysoce náročnou investici (s níž se složitěji potýkají větší města), a kdy přesto, že poskytovatel dotace sám zastává názor, že odvod dotace ani penále si stěžovatelka "nezaslouží" a že je odvod vyměřován nepřiměřeně přísně a neadekvátně, na jeho názor není brán zřetel, přičemž správní soudy podpořily tento mechanický výklad, který je vším, jen ne spravedlností. Stěžovatelka má za to, že správní soudy porušily její základní práva na soudní ochranu a na samosprávu, když jí vytýkají zpoždění odeslání listiny v řádu dnů jen proto, že stěžovatelka preferovala rozhodnutí kolektivního a nejvyššího orgánu - zastupitelstva obce, před rozhodnutím starosty obce jako jedné osoby. 8. Správní soudy ignorovaly to, že daná kontrola a daná formalistická "šikana" byla realizována s mnohaletým odstupem od skončení akce kanalizace, kdy už samo o sobě dopad jakékoli sankce na formální chyby je skutečně "virtuální". Stěžovatelka se nemůže s danou nespravedlností, přicházející po mnoha letech, a ukládající vysoké sankce (odvod dotace již byl judikován jako sankce), a ve stejné výši penále, rovněž v řádech milionů, smířit, protože je naopak hrdá na vysoce kvalitně zvládnutou velkou investici ve prospěch občanů obce. Napadený rozsudek vnímá jako neobvykle nespravedlivý, narušující víru ve spravedlivý proces, a popírající veškeré principy práva jako nástroje nacházení právě oné spravedlnosti. Zde bylo právo, resp. formální podmínky poskytování dotace státem hrubě zneužity pro následné obohacení státu nejen po mnoha letech částečným odvodem dotace, ale penalizací v maximální výši 100 %, tedy rozhodnutími proti zdravému rozumu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkol