IV.ÚS 2637/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2637/23 ze dne 20. 3. 2024 N 53/123 SbNU 116 Nepřiznání náhrady škody poškozeným v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Veroniky Křesťanové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech stěžovatelek 1) Dany K. a 2) Hany B. (jedná se o pseudonymy), obou zastoupených Mgr. Janem Šmejkalem, advokátem, sídlem Olšanská 1543/1a, Praha 3 - Žižkov, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023 č. j. 10 To 46/2023-3619, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023 č. j. 10 To 46/2023-3619, kterým byly stěžovatelky odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo porušeno základní právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023 č. j. 10 To 46/2023-3619, se proto v rozsahu tohoto výroku ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Obě stěžovatelky se coby poškozené domáhaly v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") náhrady škody (resp. bezdůvodného obohacení), která jim vznikla spáchaným zločinem obchodování s lidmi, kterého se dopustili (kromě dalších) obžalovaní J. K., J. T. a J. T. Zatímco krajský soud stěžovatelkám rozsudkem ze dne 18. 4. 2023 č. j. 49 T 28/2022-3516 nárok na náhradu škody přiznal a uložil ji stěžovatelkám zaplatit, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání J. T. výrokem II napadeného rozsudku celý výrok nalézacího soudu o náhradě škody zrušil a obě stěžovatelky odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že výrok krajského soudu, kterým uložil obžalovaným nahradit stěžovatelkám škodu ve světle adhezního řízení, nelze považovat za vykonatelný, neboť je zde sice definováno, komu má být hrazeno a v jakém rozsahu, avšak není specifikováno místo plnění, které by bylo možno vymezit buď jako adresu jednotlivých poškozených či jako adresu sídla zmocněnce. To však krajský soud neučinil a již tato skutečnost formálního charakteru odůvodňuje zrušení výroku o náhradě škody. Současně vrchní soud uvedl, že není možné rozhodnout o přiznaném nároku na náhradu škody s ohledem na sporný charakter zdroje tohoto prospěchu, kterým měly být zejména placené sexuální aktivity poškozených stěžovatelek. 3. Proti rozsudku vrchního soudu se stěžovatelky brání samostatnými ústavními stížnostmi. Usnesením ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) rozhodl Ústavní soud, že se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2637/23. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky napadají výrok II rozsudku vrchního soudu a domáhají se jeho zrušení, neboť tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Stěžovatelky napadají postup vrchního soudu, který namísto toho, aby doplnil do výroku krajského soudu o náhradě škody platební místo, označil výrok za nevykonatelný. Rovněž nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že nárok na náhradu škody (resp. vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zabavením výdělku za sexuální služby) je tvořen prospěchem pocházejícím ze zdroje sporného charakteru, a proto o něm nelze v trestním řízení rozhodovat. Podle stěžovatelek totiž vrchní soud neodůvodnil, proč považuje nároky za sporné, ačkoliv právě toto bylo důvodem jejich nepřiznání. Přitom i vrchní soud při posuzování viny odsouzených konstatoval, že krajský soud stanovil neoprávněný prospěch včetně jeho důvodů a výše bezchybně. 6. Stěžovatelky připomínají, že poskytování sexuálních služeb není v České republice, ani ve Velké Británii (kde se stěžovatelky tohoto jednání dopouštěly) protizákonné. Poukazují rovněž na skutkově obdobnou věc, ve které týž vrchní soud potvrdil nárok poškozených na náhradu škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení, způsobené zabavováním příjmů z poskytování sexuálních služeb, který poškozeným přiznal krajský soud. Vrchní soud tak činí nedůvodné rozdíly ve věcech, ve kterých jde o totožné skutky. 7. Stěžovatelky dále zdůrazňují, že část uplatněného nároku je tvořena jejich příjmy z výkonu závislé práce; ty v ústavní stížnosti dále konkretizují. Přesto vrchní soud ani v tomto rozsahu o náhradě škody nerozhodl. III. Vyjádření účastníka řízení 8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavním stížnostem vyjádřil vrchní soud. Na dotaz, zda v jiné stěžovatelkami označené věci sp. zn. 2 To 27/2021 potvrdil postup krajského soudu, který v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 2/2019 přiznal poškozeným nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v zabavení výdělku za poskytování sexuálních služeb, vrchní soud pouze sdělil, že v dané věci zamítl odvolání obžalovaných proti rozsudku nalézacího soudu, který uložil dvěma obžalovaným vydat poškozeným bezdůvodné obohacení, neboť je měli nutit k práci, mj. i k prostituci. V ostatním vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 9. Vrchní státní zastupitelství v Praze se dne 10. 11. 2023 výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. 10. Obžalovaní J. K., J. T. a J. T. se k ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu nevyjádřili a v souladu s poučením, kterého se jim dostalo, se postavení vedlejších účastníků řízení vzdali. 11. S ohledem na obsah vyjádření účastníka řízení je Ústavní soud nezasílal stěžovatelkám k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. IV. Splnění podmínek řízení 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 13. Ústavní soud uvádí, že přiznání nároku poškozených vůči obžalovanému na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení (pro zjednodušení označovaném bez rozlišení i jen jako nárok na náhradu škody) je blíže upraveno v § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dle § 228 odst. 1 platí, že "[o]dsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno." 14. Dle § 228 odst. 2 trestního řádu pak "[v]ýrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí." 15. Pouze "[n]ení-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení," odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně pak postupuje soud v případě zbytku nároku poškozeného, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti (§ 229 trestního řádu). 16. V obecné rovině lze konstatovat, že se postavení poškozených v trestním řízení v posledním období značně posiluje a dochází k prohlubování jejich práv. Ke změně náhledu na postavení poškozeného došlo i v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody. Ústavní soud na toto tzv. adhezní řízení vztahuje právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15). V tomto nálezu mj. uvedl, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody. Výrok trestního soudu, jímž podle § 228 odst. 1 tr