IV.ÚS 2640/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2640/08 ze dne 10. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 9 To 415/2008 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2008 čj. 1 KZV 13/2008-133 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným osobně dne 24. 10. 2008 se J. S. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v jeho trestní věci vedené pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zákona. Stěžovatel je v této věci jedním ze sedmi spoluobviněných. Stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem s tvrzením, že je nemajetný a nachází se ve vazbě. Stěžovatel dále požadoval, aby ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá přednostně s odůvodněním, že se jedná o vazební věc. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vlastní činnosti Ústavního soudu vyplývají následující skutečnosti. Dne 13. 5. 2008 policejní orgán podle ust. § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zákona, dílem dokonaného (v bodech I., II.1, II.2), dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona (zbytek bodu II.), a to ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Téhož dne byl obviněný omezen na svobodě. Usnesením ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2591/08 Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ústavní stížnost obviněného proti usnesení ze dne 13. 5. 2008 o zahájení trestního stíhání. Dne 15. 5. 2008 Městský soud v Brně vzal obviněného do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu, se započtením vazby od 13. 5. 2008. Stížnost obviněného proti usnesení o vzetí do vazby Krajský soud v Brně zamítl dne 26. 6. 2008. Dne 28. 7. 2008 obviněný podal prostřednictvím svého obhájce žádost o propuštění z vazby na svobodu. Státní zástupce žádosti nevyhověl a postoupil ji k rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Ten o ní ke dni 19. 8. 2008 nerozhodl. Dne 19. 8. 2008, po uplynutí tří měsíců trvání vazby, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 71 odst. 3 tr. řádu rozhodl o dalším ponechání obviněného ve vazbě. Dne 11. 9. 2008 Krajský soud v Brně zamítl stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2008. Obviněným nabídnutou možnost nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou posoudil jako nedostatečnou k nahrazení účelu vazby. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími o ponechání ve vazbě byla porušena jeho základní práva, tj. právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na respektování zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Napadeným rozhodnutím vytkl, že v rozporu s řadou rozhodnutí Ústavního soudu (na něž poukázal) obsahují zcela nekonkrétní, vágní, povšechná a kusá odůvodnění trvání důvodů předstižné vazby; neuvádí konkrétní skutečnosti, z nichž by měla vyplývat důvodná obava, že by obviněný v případě propuštění na svobodu měl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Z větší části obsahují prostou reprodukci zákonných ustanovení. Orgány činné v trestním řízení zcela opomenuly zkoumat osobu obviněného a jeho rodinné poměry. Poukaz státního zástupce na vyšší míru pravděpodobnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému v případě jeho odsouzení byl porušením principu presumpce neviny. Tvrzená nutnost pokračování ve vyšetřování nebyla v přímé souvislosti s držením obviněného ve vazbě. Popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nezahrnoval všechny prvky skutkové podstaty a postrádal vymezení subjektivní stránky. Trestní stíhání proto nemohlo být považováno za zahájené v souladu s ust. § 160 tr. řádu a čl. 8 odst. 2 Listiny. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že se důsledně nevypořádal s argumentací obsaženou ve stížnosti. Jeho závěr o existenci důvodné obavy z možného útěku či jiného způsobu maření průběhu trestního stíhání je zcela nekonkrétní a nemá oporu v provedeném dokazování. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala v tvrzení, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho ponechání ve vazbě byla nezákonná pro rozpor s požadavky ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu a pro nenaplnění důvodů vazby dle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv. Obecné principy Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku 5 odst. 3 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení." a článku 5 odst. 4 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné." Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy. Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnosti. Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí". Na řízení podle článku 5 Úmluvy se článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, neboť při rozhodování o vazbě dle článku 5 Úmluvy nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě principům spravedlivého trestního procesu vyplývajícím z článku 6 Úmluvy, resp. hlavy páté Listiny, nepodléhá. Jejich zdrojem však nejsou ustanovení jmenovaných článků Listiny či Úmluvy, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem. Ačkoliv tedy není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy poskytovalo stejné záruky, jaké jsou vyžadovány článkem 6 odst. 1 Úmluvy pro trestní či civilní řízení, musí mít soudní charakter a poskytovat garance přiměřené povaze daného zbavení osobní svobody. Osoby zbavené svobody tak mají právo na přezkum procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou nezbytné pro zákonnost zbavení osobní svobody. Soud je povinen posoudit nejenom soulad s procesními ustanoveními zákona, ale také odůvodněnost podezření, na němž je zbavení svobody založeno, a legitimitu účelu zbavením svobody sledovaného. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení. S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by proto řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základ