IV.ÚS 2642/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2642/14 ze dne 28. 1. 2016 N 18/80 SbNU 225 Náležité odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Sládečka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2642/14 ve věci ústavní stížnosti Štefana Kosiby, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 357/2013-439 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2013 č. j. 21 C 213/2007-384, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, na jejímž základě měly být na stěžovatele převedeny blíže specifikované nemovitosti, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. 2. Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, (dále jen "vedlejší účastník č. 1") se svou žalobou domáhal určení neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006, dle níž mělo být na stěžovatele převedeno vlastnické právo k pozemkům v této dohodě vymezeným, což odůvodňoval nedostatky smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Ing. Marcelou Česalovou jako původní oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a stěžovatelem a dále nedostatky samotné dohody o vypořádání. Do řízení následně na návrh vedlejšího účastníka č. 1 přistoupila Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastník č. 2"), a to s odůvodněním, že pozemky, které byly předmětem dohody o vypořádání, je třeba považovat za nemovitosti ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť tyto měly ke dni účinnosti zákona o půdě charakter zemědělské půdy a byly ve vlastnictví státu, v důsledku čehož právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2 vzniklo právo správy těchto pozemků, a vedlejší účastník č. 1 tedy nebyl oprávněn s nimi nakládat a platně je na stěžovatele převést. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 č. j. 18 Co 522/2010-144 zrušeno, žalobě svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2013 č. j. 21 C 213/2007-384 vyhověl a určil, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006 je neplatná. Soud prvního stupně uvedl, že vzal za prokázané, že pozemky, které byly předmětem dohody o vypořádání restitučního nároku, byly ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěny budovami, které sloužily k provádění zemědělské činnosti, a na předmětné nemovitosti tudíž dopadalo ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V důsledku této skutečnosti náležela správa těchto pozemků Pozemkovému fondu České republiky (tj. právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2) a vedlejší účastník č. 1 nebyl oprávněn s těmito nemovitostmi hospodařit ani je převést na stěžovatele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že předmětná dohoda o vypořádání restitučního nároku je dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, (dále jen "občanský zákoník") neplatná pro rozpor se zákonem. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 357/2013-439 potvrzeno, přičemž odvolací soud změnil toliko výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná dohoda o vypořádání restitučních nároků je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť na předmětných pozemcích se nacházely budovy, které ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, sloužily k zemědělské výrobě. Odvolací soud uzavřel, že Výzkumný ústav živočišné výroby (dále též jen "výzkumný ústav"), který v předmětných nemovitostech v rozhodné době vykonával svou činnost, zde kromě činnosti výzkumné vykonával též činnost směřující k nepochybné zemědělské produkci, která byla dodávána na trh, přičemž se jednalo o roční produkci cca statisíců kusů drůbeže, milionů kusů vajec atd. Jde-li o činnost výzkumnou, pak i tuto je dle názoru odvolacího soudu třeba považovat za činnost bezprostředně směřující k zemědělské produkci, protože jejím cílem bylo stanovení technologie chovu zvířat, jejich výživy apod. Dané úkoly pak výzkumný ústav dle názoru odvolacího soudu plnil nejen v hospodářských budovách, ale i na nezastavěných pozemcích, které byly součástí uzavřeného areálu výzkumného ústavu, jenž tvořil jediný funkční celek. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal i další důvod neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku, neboť dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy uzavřené mezi původní oprávněnou a stěžovatelem dne 10. 10. 2006, jejímž prostřednictvím měl být na stěžovatele převeden restituční nárok, který měl být následně uspokojen právě na základě dohody o jeho vypořádání uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1. Odvolací soud zde dospěl k závěru, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti, jelikož z ní není patrné, jaká část restitučních nároků původní oprávněné měla být na jejím základě na stěžovatele převedena, tj. zda se mělo jednat o část nároku za mrtvý a živý inventář ve smyslu § 20 zákona o půdě či o část nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí ve smyslu § 14 odst. 3 téhož zákona, přičemž tuto neurčitost nelze dle názoru odvolacího soudu s ohledem na zákonem stanovenou obligatorní písemnou formu postupní smlouvy zhojit tvrzením, že dlužník i věřitel věděli, který ze dvou nároků je předmětem postoupení, popř. tím, že z jiných následně uzavřených dohod, jejichž účastníkem stěžovatel nebyl, by bylo možno charakter postoupeného nároku dodatečně zjistit. 5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále jen "občanský soudní řád"), neboť odvolací soud dle jeho názoru rozhodl věcně správně a v souladu s příslušnou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. III. 6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že si je vědom toho, že "Ústavní soud neplní funkci jakési další odvolací instance v rámci soustavy obecných soudů", vyjádřil však přesvědčení, že porušení jeho ústavně zaručených práv je takové intenzity, která zásah Ústavního soudu odůvodňuje. Soudu prvního stupně, který uzavřel, že vedlejší účastník č. 1 nebyl oprávněn s předmětnými pozemky disponovat, neboť správa těchto pozemků náležela s ohledem na § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2, a předmětná dohoda o vypořádání restitučního nároku je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, stěžovatel vytkl, že tento se [mj. též s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)] měl zabývat otázkou dobré víry stěžovatele jako nabyvatele vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť výsledek takového postupu mohl mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na to, že ze své pozice nemohl zjistit, že vedlejšímu účastníku č. 1 nenáleží právo k nakládání s předmětnými nemovitostmi. Stěžovatel upozornil též na pochybení právního předchůdce vedlejšího účastníka č. 2, který po dobu 17 let nevykonával právo správy nad předmětnými nemovitostmi, ač se jej v rámci řízení proti stěžovateli dovolával. 7. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ani tento se nezabýval otázkou dobré víry stěžovatele a případného nabyt