IV.ÚS 2643/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2643/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2023 č. j. 25 Cdo 318/2022-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021 č. j. 13 Co 239/2021-273 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. ledna 2021 č. j. 13 C 41/2018-252, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu bolestné a náklady spojené s léčením a uplatněním nároku, a to z titulu pojištění řidiče (jako provozovatele motorového vozidla), který ho při dopravní nehodě srazil a stěžovatel utrpěl závažná zranění. Obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 75 905 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 386 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (III. a IV. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 13 C 41/2018-262 ještě uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 783 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení a na nákladech řízení částku 2 178 Kč. Mezi stranami nebylo sporné, že stěžovatel utrpěl úraz při dopravní nehodě, jejímž viníkem byl pojištěnec vedlejší účastnice. Stěžovatel se domáhal řady nároků, přičemž vedlejší účastnice je v průběhu soudního řízení sama postupně plnila, ať již z vlastní iniciativy nebo na základě znaleckého posudku. V závěru sporu tak byl jeho předmětem již jen nárok na část odškodnění z titulu bolestného, neboť spornou zůstala otázka, zda má stěžovatel nárok na ještě vyšší plnění, než to, které stanovil znalec podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 Cpjn 14/2014 (dále jen "metodika Nejvyššího soudu") pro stanovení bolestného s ohledem na § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V daném případě podle okresního soudu trvalo léčení stěžovatele ve srovnání s obdobnými případy podstatně delší dobu, lékařské zákroky musely být prováděny opakovaně, a proto obvodní soud zvýšil náhradu bolestného o dalších 50 % nad částku určenou znaleckým posudkem. 3. Proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení státu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud zjistil, že není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, změnil IV. výrok tak, že náklady státu ve výši 9 425 Kč vůči stěžovateli se nepřiznávají (I. výrok) a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu, který hodnotil specifické okolnosti stěžovatelovy věci a přistoupil k dalšímu navýšení odškodnění. Připomenul, že znalec hodnotil stav stěžovatelova léčení z hlediska bolesti jako středně těžký, a proto nedošlo k maximálnímu zvýšení, které je i podle příslušné metodiky Nejvyššího soudu možné. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože neobsahovalo žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů nehodnotily odškodnění bolestného stěžovatele "mechanicky" a matematicky, nýbrž zohlednily reálnou peněžní hodnotu odškodnění, a to i s ohledem na hodnotu zdraví v hierarchii hodnot obecně; zabývaly se nejen bolestí fyzickou, ale i duševním strádáním. Přiměřené odškodnění dlouhého léčení stěžovatele zohledňuje již bodové ohodnocení bolestného určené podle metodiky. Nejvyšší soud zdůraznil, že je úkolem soudů nižších stupňů, aby přiměřené odškodnění bolesti stanovily podle konkrétních okolností případu, přičemž v posuzované věci jejich úvahy o takových okolnostech nepovažuje za zjevně nepřiměřené. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573), z něhož, jakož i z další odkazované judikatury, usuzuje, že poškozený má právo na plnou náhradu jím prožité újmy. Dále připomíná, že doba jeho léčení byla vzhledem ke komplikacím asi šestkrát delší, než by se u zranění tohoto typu dalo očekávat. I proto navýšení odškodnění jeho bolesti znalcem o 10 % a pak ještě následné navýšení soudem o dalších 50 % je podle stěžovatele stále nedostatečné; také z důvodu, že navýšení odškodnění toliko o 50 % soudy v napadených rozhodnutích neodůvodnily. Stěžovatel dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4650/2015 a ze dne 25. 7. 2019 sp. zn. 25 Cdo 5/2019 a ze skutkových okolností, na jejichž základě byla tato usnesení vydána, dovozuje, že při značném rozsahu poškození zdraví může být poškozenému přiznána náhrada až pětinásobná oproti běžnému odškodnění. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nezohlednily, že zákonodárce se přijetím občanského zákoníku zjevně chtěl vymezit proti omezením v předchozí právní úpravě, která svazovala obecné soudy v úvahách o výši přiměřeného odškodnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také požadavky na skutková zjištění a jejich právní hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení