IV.ÚS 2644/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2644/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 sp. zn. 7 Tdo 483/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2019 sp. zn. 3 To 4/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2018 sp. zn. 42 T 9/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. 3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem rozhodnutí městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal v bodu I. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to ho podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Vrchní soud následně stěžovatele v bodu II. výroku podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro další skutek, jenž byl obžalobou posuzován jako dílčí útok výše popsaného zločinu. 4. Uvedeného deliktu se podle zjištění vrchního soudu dopustil stěžovatel - stručně vyjádřeno - tím, že do 28. 2. 2013 jako jednatel a následně od 1. 3. 2013 jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost A (dále jen "společnost A"), úmyslně s cílem jednak zkrátit daň z přidané hodnoty u této společnosti, jednak umožnit odběratelské obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), neoprávněně čerpat odpočet daně z přidané hodnoty a krátit daňovou povinnost u této společnosti, případně i u společností dalších zařazených do řetězce postupných přeprodejů mobilních telefonů, nezanesl do účetnictví společnosti A prodejní faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku vrchního soudu) dílem na existující, dílem na neexistující plnění - prodej mobilních telefonů, vystavené v roce 2013 společností A pro společnost B, které následně byly zaúčtovány do účetnictví společnosti B a uplatněny v jejich daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období leden 2013 až září 2013 a listopad 2013, kdy podal řádná přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost A, za měsíc leden 2013 dne 28. 2. 2013, za měsíc únor 2013 dne 27. 3. 2013, za měsíc březen 2013 dne 15. 5. 2013, za měsíc duben 2013 až srpen 2013 dne 8. 10. 2013 a dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíce leden 2013 až březen 2013 dne 8. 10. 2013, v nichž neuvedl tvrzená zdanitelná plnění, které tyto dílem fiktivní faktury neodůvodněně obsahovaly, a za měsíce září 2013 a listopad 2013 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty nepodal vůbec, ač faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu druhého stupně) v tomto období rovněž vystavil či nechal vystavit, a tímto jednáním, kdy sám daň z přidané hodnoty ve vztahu k těmto fakturovaným obchodům nepřiznal a neodvedl, úmyslně zkrátil daň z přidané hodnoty, dílem u společnosti A, dílem u společnosti B, případně dalších, v řetězci přeprodejů zařazených společností, v důsledku zaúčtování uvedených faktur společností B do jejího daňového účetnictví, umožnil nejméně dosáhnout zkrácení daňové povinnosti u těchto společností a případně dalších do řetězce zapojených společností za zdaňovací období měsíce ledna 2013 o částku 3 057 447 Kč, za zdaňovací období měsíce února 2013 o částku 1 071 468 Kč, za zdaňovací období měsíce července 2013 o částku 928 Kč, za zdaňovací období měsíce srpna 2013 o částku 1 381 850 Kč, za zdaňovací období měsíce září 2013 o částku 5 404 962 Kč, za zdaňovací období měsíce listopadu 2013 o částku 330 053 Kč, tedy celkem o 11 246 708 Kč, když výše uvedeným jednáním se podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 11 246 708 Kč, a to ke škodě České republiky. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkový a právní stav věci včetně provedených důkazů, přičemž jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Předesílá a zdůrazňuje, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu. Společnost A, v níž byl jediným společníkem a jednatelem, prodal dne 1. 3. 2013 osobě, jež se mu představila jako J. K., ovšem jiné, než která se pod tímto jménem účastnila hlavního líčení. Nebyl pak přítomen u ověřování podpisu na pobočce České pošty Praha 1 dne 1. 3. 2013, jak uvedl J. K., neboť listiny ověřoval na pobočce České pošty Praha 9, což je zřejmé z ověřovacích doložek na smlouvě o převodu obchodního podílu z téhož dne. Dále stěžovatel dovozuje, že soudy chybně hodnotily zejména výpověď svědka L. E., který byl osobou, jež fakticky ovládala společnost A. Tento svědek také nepotvrdil, že by byl při podpisu listin svědkem J. K. na pobočce České pošty Praha 1 přítomen i stěžovatel, a rovněž uvedl, že mu částku 5 000 Kč pro svědka J. K. předal stěžovatel, J. K. naopak vypověděl, že mu tuto částku dal přímo stěžovatel na zmíněné pobočce. 7. Soudy podle stěžovatele ve svých rozhodnutích nevysvětlily, proč odmítly znalecký posudek znalce Ing. Luboše Černého a jako stěžejní důkaz objasňující trestnou činnost byl označen znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA. Vrchní soud částečně uznal jeho námitky proti tomuto znaleckému posudku, přesto jej považoval za jediný správný. Vůbec tedy neobjasnil, proč byla upřednostněna metoda výpočtu méně příznivá, přičemž v jeho rozsudku mělo být jasně konstatováno, z jakého důvodu se přiklonil k jednomu ze dvou vzájemně si odporujících znaleckých posudků. Popsaný postup považuje stěžovatel za výraz extrémního nesouladu v učiněných skutkových zjištěních a porušení pravidla in dubio pro reo. Znalec RNDr. Miloslav Musil konstatoval, že otisky na písemnostech (fakturách) jsou vyhotoveny dvěma razítky se shodným textem, ale odlišnou grafikou. Faktury, jejichž výstavcem byl stěžovatel, byly vyhotoveny částečně odlišným způsobem než ty, které vystavil J. K. V řízení taktéž nebylo prokázáno, že by stěžovatel fakticky ovládal bankovní účet společnosti A z telefonního čísla XXX; šlo o pouhou domněnku městského soudu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by disponoval platební kartou této společnosti a učinil 39 výběrů z jejího účtu. 8. Stěžovatel se vymezuje proti tvrzení městského soudu, podle kterého by svědek J. K. nebyl fakticky schopen realizovaných bankovních operací, neboť nebylo zřejmé, z čeho toto soud dovodil. Soudy obou stupňů se také nevypořádaly s otázkou, kdo podepisoval jednotlivé daňové doklady a daňová přiznání vystavené na jméno "J. K.", neboť stěžovatel si dne 21. 9. 2013 zlomil pravou ruku, tuto si pak dne 27. 9. 2013 opětovně narazil, v důsledku