IV.ÚS 2645/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2645/07 ze dne 2. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 29. 5. 2007 čj. 36 Co 445/2006-129 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 3. 2006 čj. 8 C 83/2002-98 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 8. 10. 2007 se K. S. a E. S. (dále jen "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem z důvodů porušení ústavnosti zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení ležící pozůstalosti. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 8 C 83/2002 vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou k soudu dne 1. 7. 2002 se žalobci domáhali určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944. Žalobci jsou děti zůstavitele. Právní předchůdci žalovaných předmětné nemovitosti, tvořící původně zemědělskou usedlost č. 6 v Horním Jindřichově s přilehlými pozemky, nabyli na základě přídělové listiny vydané MPF Ministerstva zemědělství v Praze jako majetek konfiskovaný dekretem presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 24. 3. 2006 žalobu na určení zamítl na základě ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva (výroky I. a II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 29. 5. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přezkumem věci shledal, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná a úplná; doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a poukázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo "zaútočeno na jejich právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jejich otci", čímž bylo porušeno základní právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy neprováděním dokazování ohledně otázky, zda ke konfiskaci nemovitostí skutečně došlo, dostatečně nezjistily skutkový stav. Jejich postup považují za "porušující ústavnost a ochranu lidských práv v zemi, který má za následek znemožnění realizace jejich dědického práva s přímým dopadem do jejich majetkových nároků, neboť legitimně očekávají, že jako synům zůstavitele jim bude bývalý otcův majetek, po odečtení podílu jejich sester, odevzdán." "Jurisdikční libovůle" soudů první i druhé instance byla podle názoru stěžovatelů zároveň základem pro zbavení se své nezávislosti a nestrannosti. Obecné soudy místo toho, aby přezkoumaly všechny aspekty sporu, se prohlásily za vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1222/2001 a stanoviskem pl. ÚS st. 21/05. V postupu odvolacího soudu stěžovatelé spatřují resignaci na svoji nezávislost, neboť citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nebyl akceptován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu a nebyl publikován. Nezávazné je i stanovisko pl. ÚS st. 21/05. Podle stěžovatelů "Jestliže odvolací soud opřel své právní závěry o pro něj nezávazné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebo soudu Ústavního a nikoliv o obsah spisu a řádně provedená skutková zjištění, stal se soudem závislým, tudíž i soudem stranícím." Stěžovatelé se cítí být diskriminováni postupem obecných soudů, "které za užití účelové konstrukce o nedostatku naléhavého prvního zájmu se vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení, a tím zároveň poskytly žalovaným ve sporu nepatřičnou výhodu, neboť tito nebyli nuceni řádně prokazovat svá tvrzení, pokud je vůbec činili." IV. Okresní soud v Děčíně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah svého rozsudku a spisu. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat, včetně základního práva na dědění majetku. Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelé majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)]. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. jeho rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Jinak řečeno, budoucí právo může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za "majetek" a stejně tak je tomu v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky (viz rozsudek Evropského soudu ze dne 14. 2. 2008 ve věci Glaser proti České republice, stížnost č. 55179/00, odst. 49 a násl., uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v českém překladu na www stránkách ministerstva spravedlnosti - vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944, bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným. Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzení jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na své stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a mj. se promítlo i do nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 ve věci II. ÚS 14/04 (Sb. n. u., sv. 40, str. 169). Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá dův