IV.ÚS 2648/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2648/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RFE/RL, lnc., sídlem Corporation Trust Center, 1209 Orange Street, Wilmington, Delaware, Spojené státy americké, zastoupené advokátem Mgr. Michalem Vepřekem, sídlem Husova 242/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2022 č. j. 31 Cdo 833/2022-306, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 19 Co 77/2021-277 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. ledna 2021 č. j. 16 C 138/2019-239, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Arashe Hasan Nia, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu stěžovatelkou dne 29. 3. 2019 z důvodu údajného znevažování jeho nadřízeného v hromadné e-mailové komunikaci zaslané ostatním zaměstnancům stěžovatelky. Pracovní poměr mezi stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem byl založen pracovní smlouvou ze dne 21. 10. 2009, která v čl. 12 stanovovala, že práva a povinnosti z pracovního poměru se budou řídit právem Spojených států amerických (dále jen "USA") a státu District of Columbia (dále jen "D. C.") a vnitřními předpisy stěžovatelky. V pracovní smlouvě bylo sjednáno, že pracovní poměr může být rozvázán každou ze smluvních stran výpovědí s čtyřtýdenní výpovědní dobou, když podle zvoleného práva může dojít k výpovědi z pracovního poměru bez omezení zákonnými důvody, resp. bez uvedení výpovědního důvodu. Jako místo výkonu práce byla sjednána Praha. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 16 C 138/2019-185 žalobu vedlejšího účastníka zamítl, když shledal platnost volby práva USA a D. C., stejně jako dání výpovědi z pracovního poměru v souladu s rozhodným právem, které vychází z doktríny tzv. volného pracovního poměru (bod 9 odůvodnění jeho rozhodnutí). 3. Proti výše uvedenému rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 10. 2020 č. j. 19 Co 236/2020-220 rozhodnutí obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že i přes platnou volbu práva učiněnou v souladu s čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, publikované pod č. 64/2006 Sb. m. s. (dále jen "Římská úmluva"), nesmí být vedlejší účastník podle jejího čl. 6 odst. 1 zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva, a nímž je podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy právo České republiky, jako země místa výkonu práce. Podle městského soudu bylo rovněž na místě, aby obvodní soud podrobně zkoumal všechny náležitosti předmětné výpovědi a naplnění některého z výpovědních důvodů podle § 52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 4. Obvodní soud napadeným rozsudkem určil neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí dané vedlejšímu účastníkovi, když vyšel z právního názoru městského soudu a doplnil, že výpověď ze dne 29. 3. 2019 je neurčitá a obecná. Jediným konkrétním důvodem výpovědi je údajné nerespektování pokynu zaměstnavatele, resp. "Policy manuálu", podle něhož se má zaměstnanec zdržet vstupování do redakčních diskusí prostřednictvím skupinových e-mailů. Obvodní soud uvedl, že jeden e-mail, ve kterém vedlejší účastník odpovídá svému nadřízenému a vysvětluje mu svůj opačný názor, se kterým seznamuje i ostatní spolupracovníky, nelze hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů, na základě něhož by mohlo dojít k ukončení pracovního poměru výpovědí. To platí tím spíše, když e-mail vedlejšího účastníka nebyl arogantní a urážlivý, ale pouze vyjadřoval nesouhlas s názorem nadřízeného. 5. Městský soud k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. Opakovaně zdůraznil, že je nutné vycházet z výkladu čl. 6 Římské úmluvy provedeného Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "SDEU") v rozsudku ze dne 15. 3. 2011 ve věci Heiko Koelzsch proti Lucembursku (C-29/10). Z něj vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je třeba i přes použití termínu "imperativní ustanovení" vykládat tak, že zaměstnanci nesmí být odepřena ochrana poskytovaná kogentními ustanoveními právní úpravy, která by se použila v případě neexistence volby práva (bod 14 odůvodnění rozhodnutí městského soudu). Stěžovatelka místo výkonu práce vedlejšího účastníka na území České republiky nerozporovala, pročež je nutno věc posoudit podle kogentních ustanovení zákoníku práce. Podle městského soudu se obvodní soud řádně zabýval posouzením intenzity porušení povinností vedlejším účastníkem a dospěl ke správnému závěru, že "ukončení pracovního poměru za zaslání jednoho e-mailu, byť v rozporu s pokynem nadřízeného, by bylo nepřiměřeně tvrdým zásahem do práv zaměstnance" (bod 21 odůvodnění). 6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala především v řešení právní otázky, zda pojem "imperativní ustanovení" podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy lze vyložit tak, že jde o ustanovení kogentní. Při řešení této otázky se měl podle ní městský soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 a od usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1784/13 (veřejně dostupné na https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části směřující proti potvrzení nákladového výroku rozsudku obvodního soudu odmítl (I. výrok) a ve výroku ve věci samé zamítl (II. výrok) poté, co jeho senát č. 21 věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť dospěl k právnímu závěru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozhodnutí, na něhož stěžovatelka odkázala v dovolání. 7. Nejvyšší soud s odkazy (nejen) na komentářovou literaturu k Římské úmluvě, judikaturu SDEU a zprávu Společnosti Maxe Plancka (body 22 a 23), oproti svým dřívějším rozhodnutím, vůči nimž byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, zdůraznil, že výraz "imperativní ustanovení" v čl. 3 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy má jiný obsah a význam než termín "imperativní ustanovení" ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy. Ustanovení čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy podle něj "omezuje volbu práva, kterým se bude řídit smlouva; stejně tak činí i čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, jde-li o pracovní smlouvu, neboť z něj vyplývá, že smluvní strany nemohou prostřednictvím dohody vyloučit použití imperativních ustanovení práva, která poskytují ochranu zaměstnanci a kterými by se pracovní smlouva řídila v případě neexistence volby práva. Naopak čl. 7 Římské úmluvy omezuje použití rozhodného práva. Pokud by měl být význam pojmu imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy stejný jako význam pojmu imperativní ustanovení podle čl. 7 Římské úmluvy, pozbýval by čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy, z něhož vyplývá nutnost porovnávání míry ochrany zaměstnance podle zvoleného práva a podle práva, které by bylo použito v případě absence volby práva, smysl, neboť imperativní norma se uplatní bez dalšího a bez ohledu na to, koho a v jaké míře chrání a komu prospívá" (bod 20 odůvodnění). 8. V důsledku shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (§ 50 odst. 4 zákoníku práce) a o stanovených výpovědních důvodech (§ 50 odst. 2 a § 52 zákoníku práce)" (bod 26). V otázce posouzení určitosti důvodu výpovědi je rozsudek městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozho