IV.ÚS 2654/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2654/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. V. T., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 536/2021-2624, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2020 č. j. 5 To 44/2020-2486 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 9 T 158/2018-2354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem I.), jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (pod bodem II.), za což byl odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč a 840 EUR a rovněž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody. Vytýkaný skutek zkráceně uvedeno spočíval v tom, že při uzavírání kupních a úvěrových smluv stěžovatel spolu se spoluobviněným Z. Ch. a obchodní společností X, uvedli nepravdivé údaje a zejména zamlčeli podstatnou skutečnost, že obviněný Z. Ch. již není společníkem ani jednatelem obchodní společnosti X, protože svůj podíl převedl na jinou osobu (bod I. rozsudku městského soudu). Dále stěžovatel spolu s obviněným Z. Ch. a obchodní společností Y, při uzavírání kupních a úvěrových smluv uvedli úvěrové společnosti v omyl, že obchodní společnost Y má dostatek finančních prostředků a že úvěr bude touto společností řádně splácen, přestože podíly v této obchodní společnosti byly krátce před uzavřením "obchodu" převedeny na nekontaktní osobu bez finančních prostředků (bod II. rozsudku městského soudu). 3. Z podnětu odvolání stěžovatele a poškozené obchodní společnosti BNP Paribas Personal Finance, bd Haussmann 1, 75009, Paříž, Francie (dále jen "BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE"), Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o vině o skutku pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkajících se poškozených obchodních společností BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE a ESSOX, s. r. o. Shledal, že městským soudem učiněná skutková zjištění jsou správná a byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci s výjimkou nesprávného označení obchodního jména poškozené obchodní společnosti BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE. Proto s úpravou obchodního jména zmíněné poškozené obchodní společnosti podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu při jinak nezměněných skutkových zjištěních nově uznal stěžovatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem městského soudu pod bodem II., uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel v dovolání uplatnil převážně námitky skutkového charakteru, které pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebylo možno podřadit. Ač to stěžovatel v dovolání nenamítl, Nejvyšší soud zdůraznil, že mezi skutkovými zjištěními městského soudu, z nichž vycházel i krajský soud, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi spoluobviněného Z. Ch., přičemž městský soud náležitě odůvodnil, proč neuvěřil změněné výpovědi tohoto obviněného. Dalšími usvědčujícími důkazy byly výpovědi tří svědkyň a znalce, dále důkazy v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a listinné důkazy (smlouvy, faktury, e-mailová korespondence, výpisy z účtů apod.). 5. Za podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, byť neopodstatněnou, označil Nejvyšší soud námitku, podle které jednání stěžovatele popsané v tzv. skutkové větě není trestným činem. Zdůraznil, že je třeba rozlišovat pojmy "skutek" a "popis skutku", přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede o skutku a nikoli popisu skutku. Souhlasil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vysloveným ve vyjádření k dovolání stěžovatele, že popis skutku ve vztahu ke stěžovateli nelze považovat za perfektní, neboť k vlastnímu podvodnému jednání při uzavírání smluv a vylákání automobilů je k jeho osobě pouze uvedeno, že obviněný Z. Ch. jednal po dohodě s ním, a jako jednání páchané oběma obviněnými jsou popsány pouze následné dispozice s motorovými vozidly. Přesto Nejvyšší soud ve shodě s uvedeným státním zástupcem považoval formulaci skutkové věty za dostačující s tím, že formu spolupachatelství vystihuje, neboť ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí (resp. ze skutkových zjištění uvedených v jejich odůvodnění) bylo možno zřetelně dovodit, že se stěžovatel aktivně účastnil na jednotlivých případech vylákání úvěrů a motorových vozidel. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že předmětné jednání stěžovatele vykazovalo všechny znaky spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku na stíhaných trestných činech. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v dovolání podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení před městským soudem, krajským soudem i Nejvyšším soudem a namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil. Obecné soudy podle něj porušily povinnost adekvátně se vypořádat s jeho obhajobou. Dále tvrdí, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů a že nebyla vyvrácena nezvratná skutečnost, že předmětné jednání realizoval a dokonal pouze spoluobviněný Z. Ch. Má za to, že není-li v popisu jednání v tzv. skutkové větě uveden jako ten, jehož jednáním byla skutková podstata souzených trestných činů naplněna, pak napadené rozsudky nejsou ústavně konformní a je tím porušeno jeho právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. ná