IV.ÚS 2655/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2655/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Filipem Králíkem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 4 Tdo 507/2022-394, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2022 č. j. 4 To 280/2021-353 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. října 2021 č. j. 10 T 88/2020-305, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 25. 8. 2022 č. j. 10 T 88/2020-398, kterým mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení za bezvýsledně podané dovolání ve výši 10 000 Kč. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli stanovil povinnost nahradit poškozenému M. D. (dále jen "poškozený") škodu ve výši 4 000 Kč, kterého podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle městského soudu se stěžovatel dopustil přečinu výtržnictví - ve stručnosti uvedeno - tím, že dne 10. 11. 2018 kolem 03:38 hodin v B., v prostoru před zdejší nonstop pekárnou, částečně pod vlivem požitého alkoholu vstupoval do vozovky, a bezdůvodně zastavil projíždějící vozidlo, na jehož přední kapotu položil ruku, načež přešel k zaparkovanému vozidlu taxi a kopl zákazníka (sedícího v zadní části na pravé straně a majícího otevřené dveře, přičemž kop byl veden do oblasti horní části těla), kterému se podařilo kop vykrýt pažemi a neutrpěl proto žádná zranění, poté, co tento pasažér taxi zavřel zadní pravé dveře vozidla, stěžovatel kopl i do těchto dveří, na nichž způsobil promáčklinu přes celou šířku dveří a poškozenému (majiteli vozu) vznikla škoda ve výši 4 000 Kč. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu v celém rozsahu. S poukazem na § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) trestního řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku městského soudu, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku s odůvodněním, že označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů plyne, že skutek nespáchal on, a proto mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, tj. že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný. 6. Krajský soud podle stěžovatele vadně použil jako důvod zproštění § 226 písm. b) trestního řádu, tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, přičemž rozsudek založil na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu se skutečnostmi zjištěnými v trestním řízení a navrhovanými či provedenými důkazy, tudíž je toto rozhodnutí ve svých důsledcích pro stěžovatele nepříznivé. 7. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení nebyl zajištěn ani proveden jakýkoli přímý důkaz usvědčující ho ze spáchání inkriminovaného jednání, když se výpovědi poškozeného a svědků (zákazníků taxi) společně s ostatními listinnými materiály a kamerovým záznamem týkají pouze skutkového děje, ale nijak nevypovídají o jeho osobě a ani nepotvrzují, že by to byl právě on, kdo se na místě činu v rozhodnou dobu vyskytoval a dopustil se předmětného skutku. Důkaz kamerovým záznamem je důkaz nepřímý, který podle stěžovatele nemůže svědčit o závěru, že je pachatelem skutku. Konstatoval-li městský soud v odůvodnění svého rozsudku, že z kamerových záznamů bezpečně poznal stěžovatele, je toto tvrzení naprosto liché a nepodložené, neboť po celou dobu hlavního líčení měl obličej zakryt respirátorem. Ztotožnění je podle stěžovatele natolik obtížné, že bylo nutné ho přenechat znaleckému zkoumání, přesto městský soud důkazy svévolně hodnotil sám a činil z nich neodpovídající závěry. Dodává, že má-li být totožnost osoby potvrzena či vyvrácena, jde o otázku odbornou, která by měla být vyřešena přibráním znalce. Opačný postup soudů podle něj založil vadu tzv. opomenutého důkazu. 8. Obecné soudy se nezabývaly námitkou porušení principu presumpce neviny a dalších ústavních zásad v souvislosti s podjatostí orgánů činných v trestním řízení, především státního zástupce (který stěžovateli adresoval "nepřátelský výrok" a společně se soudcem městského soudu po skončení hlavního líčení ve věci, kde byl z téhož skutku obžalován M. Š., zatímco stěžovatel byl svědek, shlédli kamerový záznam) a vyšetřovatelky (policejního orgánu). Pochybnosti vyvolává i výrok soudce městského soudu, který již po spuštění přehrávání kamerového záznamu učinil konstatování porušující presumpci neviny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). 10. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel se domáhá zproštění obžaloby z důvodu podle § 226 písm. c) trestního řádu. Není vyloučeno, aby ústavní stížnost směřovala proti zprošťujícímu rozhodnutí, domáhá-li se stěžovatel zproštění z důvodu, který je pro něj příznivější (srov. nález ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 2919/21; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z htt